Než jste začali, každý jste dělali trochu něco jiného, ale přitom jste spolu sousedili. Povězte víc o zrodu vašeho spojení.
Petr Horký: Tenkrát jsem provozoval firmu s autoskly a vedle mě byla myčka, která asi desetkrát změnila majitele, posledním byl můj společník Michal Kučera. Když se rozhodl provoz odprodat, přicházeli tam lidé, kteří snad ani neměli v plánu provozovat myčku aut, ale jako sousedi se mi nelíbili. Zavánělo mi to spíš nějakým průšvihem. Prostě jsem uvažoval, že to rozjedeme tímhle způsobem. Původní motiv byl ekonomický. Když jsem viděl ekonomiku myček, řekl jsem si: „Hele, místo dvou zdravých lidí tam dáme šest invalidů, rozšíříme pracovní dobu, nákladově to budeme mít podobně, možná ještě lépe než za dva zdravé lidi. Dostaneme myčku do zisku.” Předchozí majitelé měli dva měsíce super zisk a potom jako když utne, protože bylo škaredě, nebo nebyly zakázky. Byli v mínusu a nebylo to na uživení. Proto jsme podnikání s myčkami rozjeli tímto způsobem.
Michal Kučera: Když jsem pracoval ještě jako zaměstnanec, změnily se mi podmínky. Za stejnou práci jsem dostal méně peněz. Řekl jsem si, že nemá cenu více makat, protože se mi zase stane to, co se právě stalo a budu zase na tom, kde jsem byl. Navíc o práci přišli moji známí. Manželský pár, muž byl automechanik a umýval auta, jeho žena byla zahradnice a také už osm let umývala vozy. Domluvili jsme na tom, že já jsem zafinancoval myčku, dal jsem tomu nějakou štábní kulturu a oni do podnikání investují svou činnost. Měli jsme jednu myčku aut, potom k nim přibyly další dvě. Jednu jsem po roce zrušil, protože tam zaměstnanci kradli, brali si peníze, nevraceli je do kasy a falšovali doklady. U druhé myčky byl jiný problém, majitel objektu tam kradl auta, takže tam chodila kriminální policie a já jsem ji raději zrušil. Potom jsem měl možnost přestěhovat se v rámci Brna do lepších prostor a tam už za mnou přišel současný předseda družstva Myjómi Petr Horký, který měl zájem myčku aut převzít, protože jsme byli v sousedství.
„Byli jsme nejprve čtyři, ale nakonec jsme se rozdělili. Dva stávající členy jsme vyplatili a zůstali jsme jen my s Petrem a třetí členkou je nakonec moje mamka. Takhle je to teď nastavené a má to určité výhody.”
S jakou nabídkou tehdy za vámi přišel?
Kučera: Zmínil se, že má přátele, kteří zaměstnávají osoby se zdravotním postižením. Já jsem v té době měl zaměstnané jen zdravé lidi. Vzali si to s hendikepovanými, přibrali další lidi, prodloužili i pracovní doby. Ti lidé neuměli umývat a neměli takové zkušenosti s chemií, jak co používat, proto jsme jim poskytli školení a důležité informace, byli jsme v kontaktu. Nakonec jsem přišel s nápadem, že bych jim odprodal i druhou myčku aut a půjdu dělat ředitele do ČSAD. Jenže jeden z lidí, s nimiž Petr Horký vedl myčky aut, přišel s tím, že bychom mohli založit družstvo. V březnu 2014 jsme tedy založili družstvo invalidů Myjómi a už od 1. července jsme tenkrát dali práci prvním lidem na myčce. Po roce jsem se vrátil z ČSAD, začali jsme s montážemi i demontážemi a najednou jsme se dostali do potíží. První zákazník, pro něhož jsme měli zaměstnaných 30 lidí - nezaplatil. Vznikl tam dluh 700 tisíc korun. Zůstaly prostory, 30 lidí na krku a žádná zakázka.
Co jste s nepříznivou situací dělali?
Kučera: Domluvili jsme se na tom, že portfolio zaměstnanců zúžíme na 20 lidí, budeme shánět zakázky a postupně se rozrůstat. Dáme jim přednostní právo. Počkají doma a zatím si najdou jinou práci. A budete překvapený, někteří zaměstnanci se k nám opravdu vrátili. Dovedlo nás to také k tomu, že jsme se rozdělili i v majitelské struktuře.
Jakým způsobem k tak závažnému kroku došlo?
Kučera: Byli jsme nejprve čtyři, ale nakonec jsme se rozdělili. Dva stávající zakladatele jsme vyplatili a zůstali jsme jen my s Petrem. Třetí členkou je nakonec moje mamka. Takhle je to teď nastavené a má to určité výhody.
Co vás vedlo k radikálnímu rozdělení?
Kučera: Měli jsme rozdíly v názorech. Pokud člověk nestíhal výkon, bývalí zakladatelé majitelské struktury je chtěli vyřadit a vyhodit z firmy. Zatímco my jsme s lidmi s hendikepem chtěli pracovat dál. Například lehký epileptik po dětské mozkové obrně, po operaci kyčlí, dojíždí z Kyjova každý den vlakem. Má svalovou křeč v rukou, proto nemůže pořádně držet šroubovák a jemná motorika mu pořádně nefunguje. Při demontáži harddisku (z které jsme měli 40,- Kč na hodinu), byl schopný rozmontovat dva za šedesát minut, zatímco ostatní udělali osm až deset harddisků. Byl značně pod normou ostatních kolegů. Jenže jednoho dne donesl pájku, bylo potřeba něco pájet, řekl, že to udělá a šlo mu to. Takže na zakázce za 40 korun sice nebyl schopný tolik pomoci, ale na jiné za 200 korun už byl aktivní. Ve finále vydělal více, než kdyby jemnou motoriku měl a mohl alespoň vykonávat jednoduchou demontážní práci. Vyplatilo se nám takového člověka podržet a ukázalo se, že práce s lidmi má význam a je důležité je sledovat a vědět, v čem jsou dobří. Každý je dobrý na něco jiného. Někomu jde lépe skládání, jiní jsou výborní na montážích, další vynikají v kontrole. Někomu jdou lehčí, jinému těžší práce.
Horký: Takových příběhů, který jste teď slyšel, máme spoustu. A jak jsem na začátku mluvil o tom, že náš záměr byl původně ekonomický, tak stačilo půl roku a člověku to přerostlo do srdce. Zřídili jsme i dílnu na Kociánce, kde máme lidi na vozíku, některým je i pětatřicet let a do té doby vůbec nepracovali. U nás to bylo jejich první zaměstnání. Rozjeli jsme pobočku i ve Svitavách, kde mentálně postižení balí dřevitou podestýlku a další věci. Je pro nás nákladově zanedbatelná. Jestli potom v balíčku bude 400 nebo 420 gramů, důležité více méně není. Pokud tam bude drobná nedokonalost, nikomu to nevadí.
Jaké typy hendikepovaných tam tedy zaměstnáváte?
Horký: Máme zaměstnance s různými typy postižení. Od lidí, kteří jsou na vozíku a mají svalové křeče, až po lidi, kteří jsou vlastně skoro zdraví a mají například „jen” dvě titanové plotýnky a jinak jsou v pořádku. Většina zaměstnanců středního managementu u nás původně nastupovala na dělnické pozice, odhalili jsme v nich další schopnosti a postupně se vypracovali. Dostali vyšší plat, zvedlo se jim sebevědomí. Snažíme se vybírat si lidi právě tímto způsobem.
Takže se vám daří probouzet postižené a dostat je zase do společnosti, že?
Horký: Byli tu lidé, kteří si vůbec nevěřili, něco u nás dokázali a postupně nám oznámili, že už z družstva chtějí odejít. Rozšířila se nabídka na volném trhu práce, za lepší peníze. Vyšli jsme jim vstříc a dnes se někteří uchytili. Najdete pochopitelně i typy lidí, kteří bohužel zjistili, že s jejich hendikepem práci na volném trhu nezvládají a vrátili se. Od neziskovek by se někteří lidé měli dostat k nám, následně by u nás měli získat další schopnosti a třeba se ještě posunout. Lidé musejí získat návyky, aby se dostali i na volný trh práce, byli ve společnosti plně k užitku a zmenšila se i jejich závislost na státu. Pro spoustu lidí je to samozřejmě také nedosažitelný cíl. V dnešní době mají lidé psychické problémy a vědí, že my pod normami nepracujeme. Bojí se jít na volný trh práce, protože v tu chvíli jsou tam pod normami. Takže ať jste OZP nebo OZZ 35 tisíc korun plus, většinou si najdete práci v běžné firmě v pohodě. Domluvíte si práci například na šest hodin, řekne si, že potřebuje více home office. Pokud je člověk schopný a cenný hlavou, podnik má zájem si ho udržet. Zatímco lidé na dělnických pozicích opravdu nemohou jít dělat do fabriky vyžadující normy. Mají své tempo, svůj rytmus a pro takové jsme my cílovou stanicí.
Kučera: Na nechráněném trhu práce skončí z našich lidí zhruba dvě procenta zaměstnanců.
„Naše práce má nějaký smysl, udělá lidem radost. O to hezčí je, když vám pak píší a volají, že si mohou pořídit něco nového, o čem sní. Takže konečně vidí výsledky své práce.”
Když jste mluvil o tom, že práce se stala spíše srdeční záležitostí, jaké životní příběhy a osudy vylepšujete?
Kučera: Musíme začít na centru Kociánka. Máme tu člověka, co vystudoval několik učilišť. Dělal to proto, aby se tam udržel a měl nějakou náplň práce. Má špatný pohybový aparát a tuším, že i dětskou mozkovou obrnu. Jenže právě proto neměl uplatnění. Dnes je ve fázi, kdy si našel přítelkyni také z Kociánky, oba pracují u nás a teď řeší sociální bydlení. Posunul se mílovými kroky. Uplatní se na trhu, má práci a je pěkné, že si lidé založí svůj vlastní opravdový život. Nejsou jen v domovech, mají partnerku, vědí, že budou mít bydlení a mají normální život. A když už jsme u vztahů, musíme říct, že u nás v práci se dalo dohromady na šest párů. Dokonce tu budeme mít i první družstevní dítě. Ti lidé už byli manželé když k nám nastupovali, pracují spolu na provozovně v Miroslavi a teď bude paní rodit.
Trochu neštěstí je to v tom ohledu, že paní má mentální retardaci a je v šestém měsíci. Neví, co přesně bude s dítětem dělat, nemají sociální a bezbariérové bydlení. Její manžel je vozíčkář a potřebuje ho. Jejich kolegové jim pomohou zařídit jejich první dětskou výbavičku, poradí jim, co a jak mají dělat. Naše vedoucí šla dokonce za gynekologem, protože ten vypsal špatně lejstro. Paní napsal, že má rodit v prosinci, přitom má mít porod už v srpnu. (úsměv) Je to o podpoře a komunitě lidí, kteří si pomáhají. Spoustu lidí to skvěle začlení. Dnes je takový trend, že klienti domovů chtějí vlastní sociální bydlení, aby společně mohli fungovat. Nebyli zvyklí pečovat ani o květinky, bylo o ně postaráno, ale tady se naučí, jak si vařit, nakupovat, jak pečovat o bydlení i sebe. Jdou tam s vidinou, že u nás mají práci, mohou si koupit gauč, televizi, vybavení bytu. Posouvá je to strašně dopředu.
Z vašeho tónu cítím, že se vás to osobně hodně dotýká.
Horký: Rozhodně ano. A to ještě o dalších příbězích nevíme, ale každopádně některé známe a jiné se k nám dostanou. (úsměv) Vzpomenu si ještě na jiný. Když jsme zakládali pobočku ve Svitavách, seděli jsme tam s našimi partnery z Domova na rozcestí a jejich klienty. Jeden z nich potom paní ředitelce povídá: „Paní ředitelko, já už budu mít konečně skutečnou práci. Můžu mít teď kapesné 200 korun na týden, viďte.” Dojalo mě to, v té chvíli si uvědomíte, že my dáme například takové peníze jen za kávu při schůzce s našimi partnery. Naše práce má nějaký smysl, udělá lidem radost. O to hezčí je, když vám pak píší a volají, že si mohou pořídit něco nového, o čem sní. Takže konečně vidí výsledky své práce. Kdežto například v sociálně terapeutických dílnách si na něj nesáhnou. Prodávají tam totiž předražené výrobky. To, co byste si běžně koupil za dvacet korun, u nich koupíte za stovku, protože to dělají hendikepovaní. A to podle mého není správná cesta. Dokážu si představit, že to může být způsob pro neziskovky, ale ne pro firmu, která má vzdělávat a budovat v lidech sebevědomí. Ony by měly prodávat za běžné tržní ceny. Vždyť lidé ještě vezmou, když si koupí výrobek z chráněné dílny, který je jen o 15 až 20 procent dražší, ale nemůže to být dvojnásobek či pětinásobek běžné ceny.
Jeden z vás je víc zaměřený na obchod a druhý na sociální stránku věci, že?
Horký: Těžko se to posuzuje, protože jsme také každý trochu jinak vychovaný. Volíme odlišné přístupy, každý to vnímá jinak. Obecně je to u nás tak, že kolega je hodný a já jsem ten ještě hodnější.
Kučera: To jsi mi vzal slova z úst. (úsměv)
Horký: Každému z nás to v určité fázi přerostlo víc do srdce a jiným způsobem. Jistě, že firma musí vydělávat a fungovat. Bez toho to nejde. Kdybychom neměli zisk, tak takový formát dlouho nebude funkční. Nechceme to dělat tím stylem, že zaměstnanci dostanou měsíčně 30 tisíc korun a firma utrží sto tisíc korun každý měsíc. To není náš cíl.
K takovým zakázkám, které by tohoto efektu mohly dosáhnout, se nedostaneme. Za tendry musí být kapitál, za který nakoupíte drahé stroje, které lidé potom obsluhují. To je věc, která nám pro podporu v legislativě zatím chybí. Většinou je možné takové peníze získávat na úplně nové projekty. Jedna věc je politika a druhá věc rozpočet atd. Víme, že nelze lusknout prsty a bude tu podobný program pro nás.
Kučera: A já zatím přemýšlím nad tím, kde se v nás sociálno bralo. Nemám v rodině nikoho hendikepovaného. Nebyl jsem s nikým v kontaktu až do doby našeho zaměstnávání OZP. Když jsem jezdil na Kociánku, bralo mi to srdce. Když jsem viděl lidi, jak tam pracují na vozících, nemohou chodit a mnohé další. Bavil jsem se s nimi otevřeně a zeptal jsem se, jaké to je. Upřímně mi odpověděli, že se tak narodili. Horší to prý bývá, když jste sportovec a až během života přestanete chodit. Potom někdy mívají z invalidního stavu mindráky a nechtějí nikam vylézt. Paradoxně vozíčkáři od narození vytahují tyto lidi ven a vysvětlí jim, že život se dá brát z jiného úhlu pohledu. Vidí, že tam cesta je a spousta z nich začíná podnikat. Nevím, jaké všechny zkušenosti má Petr, ale u mě hrála roli výchova a kolik to stojí energie.
Takže jste v minulosti nikdy předtím s hendikepovanými nepracovali.
Horký: Ne.
Kučera: Já také ne. Byl jsem na prodeji vozidel a vystudoval jsem univerzitu obrany, obor bojová a specializovaná vozidla. Ze všech institucí má armáda nejvíc společného s hendikepovanými, protože je také producentem hendikepovaných.
