Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 03/09/2018

Když si lidé nesedí? Necháme je, ať si o všem promluví a urovnají spor, zavedla asistentka OZP

Brno - Ve firmě Myjómi pečuje o mentálně hendikepované a duševně nemocné zaměstnance jen několik měsíců, ale úspěšně na nich aplikovala metodu řešení mezilidských vztahů. Asistentka osob se zdravotním postižením Veronika Partschová zároveň ozřejmuje práci autistickým pracovníkům, pro něž mohou být nové postupy nestandardním a vybočením z jejich obvyklého rytmu.

Veronika Partschová (v popředí) pracuje v Myjómi nedlouho. Zavedla však skvělé funkční metody, které se v praxi výborně osvědčily.
Veronika Partschová (v popředí) pracuje v Myjómi nedlouho. Zavedla však skvělé funkční metody, které se v praxi výborně osvědčily. | foto: ISP21

Máme teď specificky zařízenou dílnu kvůli tomu, co tam je momentálně za práci. Samozřejmě to není tak, že bychom činnosti dělali v tomto režimu celou dobu. Dochází pokaždé jiná zakázka, ale také jsou tu takové, které už znají a není to problém nechávat je chvíli samotné. Pokud se v tom zaběhnou, zvládají to i sami.

Je to dlouhodobá práce s lidmi?

Převážně dlouhodobá. Zrovna nedávno jsme řešili situaci s jednou slečnou, s níž je to složitější, protože sama má složitější příběh, kdy vlastně už její maminka měla mentální retardaci, ale u této ženy to není tak silné. Byla odmalička v dětských domovech a brala to špatně. Tito lidé zůstávají dlouho v pubertě. Má sice už tři děti a je jí 27 let, ale pořád její věk neodpovídá myšlení v rámci jejího postižení. Někdy si připadáte, že jednáte s dospělým člověkem, ale jindy vidíte jako byste proti sobě měli čtrnáctiletou dívku, co si věci vydupává a celý svět je proti ní. Takže vidíte, že je to velice individuální.

U všech ostatních je to podobné?

Podle toho, kdo sem přijde. Mají poměrně silné příběhy typu - bydlela jsem sedm let pod stanem tady v Líšni. Nebo - mám manžela, který mě mlátí. Prostě nemají problém vám všechno říct, protože v tomto ohledu nemají žádné zábrany.

„Po čase jsem zjistila, jaké mají (zaměstnanci) povahy, tudíž s nimi pracujeme i tak, aby nedošlo k nějakému konfliktu. Někteří se mezi sebou nemusí, to se také stane. Začali jsme tím, že jsme je oddělovali, aby společně nepracovali a vše bylo v pohodě.”

Ihned, nebo až po čase, kdy k vám získají důvěru?

Je to také individuální a záleží to na člověku. Najdete i případy, kdy ještě ani nevědí, kdo jste, jak se jmenujete a už všechny své záležitosti sypou na vás. V jejich případě jde o to, že na sebe potřebují nějakým způsobem upozornit a jsou to lidé, kteří vyžadují nadměrnou péči a mají pocit, že by je měl někdo litovat či utěšovat, protože se to potom nějak zvrtne. Potom toho využije, udělá pravý opak a přestává chodit do práce. Nemáme tu ovšem moc takových případů. Je tu jen jedna z osmnácti lidí, se kterou jsem se bohužel musela rozloučit. Ostatní lidé jsou rádi, že mohou něco dělat.

A jak to tedy vzniklo?

Bohužel tím, jak se na začátku chytla nějaké špatné party, tak se to s ní nějak táhlo. Zbytek jsou lidé, co se učí žít sami. Jsou v programu, chodí si nakupovat, mají sebou opatrovníka a jde jich klidně více. Podle toho, v jakém středisku zrovna jsou. Jdou si nakoupit, ukáží si, co si z toho všeho mohou uvařit. Když se po několika letech uzná za vhodné, že to zvládají, jsou umístěni do samostatného bydlení a občas za nimi dochází opatrovník, aby se podíval, jak na tom jsou.

Takže s těmito lidmi musíte mít spoustu pozitivních zkušeností, že?

Jsou to vážně lidé, co jsou vděční za práci a klidně vám řeknou, že tu zůstanou déle. Nemohou dělat přesčasy, ale nejradši by tu byli pořád, protože tu mají kolektiv, kamarády. S některými se skamarádili natolik, že už si říkají: Hehe, půjdeme spolu na pivo. A pak vám rádi řeknou, že si dali alespoň jedno, povykládali si a bylo to super. Je to pro ně hrozně dobrá příležitost se s někým setkat, protože na jejich ubytovnách je to daleko jiné. Mají tam svůj řád a není to tak, že by měli spoustu volnočasových aktivit a dělali si, co chtějí, ale mají nastavená pravidla, kdy si musejí ráno vstát, uklidit, aby si na režim navykli. Snaží se, aby se ranní program naučili. I když mají odpolední směnu a mezitím jsou doma, musejí celou dobu něco dělat - prát, uklízet a tak podobně. Není to tak, že by si mohli zapnout televizi a čekají, až padne hodina, kdy půjdou do práce.

Takže jako asistentka máte na starost nejen dílnu, ale také další aktivity?

Jen kompletační dílnu. Nezdá se to, ale lidí je tu hodně a každý potřebuje vlastní přístup. Vezměte si, že máme šestnáct zaměstnanců, točí se tam. Máme je tam rozprostřené. Po čase jsem zjistila, jaké mají své povahy, tudíž s nimi pracujeme i tak, aby nedošlo k nějakému konfliktu. Někteří se mezi sebou nemusí, to se také stane. Začali jsme tím, že jsme je oddělovali, aby společně nepracovali a vše bylo v pohodě.


Pracovníci firmy Myjómi v kompletační dílně.
Pracovníci firmy Myjómi v kompletační dílně. | foto: ISP21

A dnes fungují jak?

Rozhodli jsme se celý systém přehodit a dnes je nasazujeme i do společných směn, aby se naučili, že i lidmi, co nám nejsou příjemní, se dá normálně fungovat. Myslím si, že není celé řešení problému oddělení lidí, kteří si nevyhovují, přesunout je jinam, ale naučit je mezi sebou vycházet.

Vstupujete potom mezi ně jako prostředník?

Jasně, že do té situace vstupujete a samo se to nevyřeší. Musíme je nasměrovat a říci jasně, že takhle to nejde a nechcete, aby se k vám druhý tak špatně choval, a proto by se k němu neměl tímto způsobem chovat i druhý. Asi vycházím hodně ze sebe. Neměla jsem nikdy žádné zkušenosti s těmito lidmi a s tím, že by si někdo nevyhovoval, ale podívejte se, jak nám to zatím dobře funguje.

Jak často takové konflikty musíte řešit?

Máte čas do pátku? (smích) Je tam toho plno. Občas jsou schopní hádat se i kvůli tomu, že jeden zavře dveře a ostatním se to nelíbí, protože je chtěli mít otevřené. Potom jsou schopni po sobě vyjet a říct: Co to děláš? Potom musím přijít a usměrnit je slovy, že to tak vážně nejde, nebo že to ten daný zaměstnanec vážně přehnal a nesmí se to dělat. Už na člověku ráno vidím, s jakou přišel náladou, že vstal s prominutím zadkem napřed. Pak víte, že ten den bude s tím člověkem problém. Pokaždé je to ovšem jiná situace. Někteří členové ovšem nejsou schopni tu situaci pobrat po svém. Pokud se stala ta samá se stejnými slovy, neumějí to řešit. A stává se to u autistů. Ovšem naši autisté jsou absolutně v pohodě. Občas jsou tak slaďoučcí, že chodí do práce jako sluníčka. (úsměv) A druhý zase moc nemluví, maximálně vám řekne pozdrav, ale když přijde s dobrou náladou, prohodí i vtípek. Pokud mu přijde něco vtipného, tak vám to sdělí. Jsou ovšem i jiné případy práce s nimi.

„Chodíte okolo stolu, bavíte se s lidmi, abyste případně zjistil, co se děje a proč nejsou v pohodě. A jsou právě i tací, kteří vám hned všechno řeknou. Máme i takové lidi, kterých se zeptáte, ale řeknou vám, že jim nic není, ale přitom vnímáte jejich pohledy, které už znáte.”

Obtížnější učení pracovních úkonů?

Například. Ukážete mu pracovní rukavice a jak je složit. Když přijdou rukavice v bílé barvě, je to pro něj jiná situace a neví, jestli se to nedělá jinak. Tak to funguje i se situacemi v životě. Vědí, že na dobrý den se odpovídá dobrý den. Kdybyste je naučil, že na dobrý den se odpovídá také ahoj, tak to neví. Nejsou schopni si to přebrat. Každá situace v životě je pro ně jiná a nová. Proto jim situaci musíte přeložit do jejich vnímání.

A jde to dobře?

Jeden úkon se mi docela nedávno jednomu z nich podařilo vysvětlit asi na jednadvacátý pokus. (úsměv) Zkoušeli jsme to všelijak - sama jsem skládala, vysvětlovala mu postup a potom jsem vzala papír a celé to nakreslila. Z papíru by to asi normálně nikdo nepochopil, ale jak je to tam vidět, vzal to svým způsobem. Najednou zjistíte, že klidně stačí papír a tužka. Jsem ráda, že teď k práci s našimi lidmi mám parťačku, protože to prostě práce vyžaduje, aby s nimi pořád někdo byl. I když je to práce, u které vydrží i hodinu nebo dvě, chce to, abyste byl po jejich boku. Chtějí pozornost a chtějí si s vámi alespoň popovídat. Také zjistili, že se během práce dá dělat obojí. Jsou rádi, když vás u sebe mají jako podporu, aby je navíc práce bavila.

Takže se bavíte také o běžných lidských problémech, že?

Chodíte okolo stolu, bavíte se s lidmi, abyste případně zjistil, co se děje a proč nejsou v pohodě. A jsou právě i tací, kteří vám hned všechno řeknou. (úsměv) Samozřejmě tu máme i takové lidi, kterých se zeptáte, ale řeknou vám, že jim nic není, ale přitom vnímáte jejich pohledy, které už znáte. Potom zjistíte, co jim vlastně je a musíte zareagovat třeba i tak, že jim lidsky řeknete, aby si vzali dovolenou a šli domů a zbytečně se netrápí. Je fajn, že nám klidně i během toho volna volají a zjišťují, co se děje na place v práci a že už se na nás těší.

Ovšem s nápravou mezilidských vztahů na pracovišti jste si vybrala poměrně přímou cestu. Byl to přímo váš nápad?

(úsměv) Víte, každý z nás v životě měl nějaký problém a musel ho řešit. Nikdy to přece není tak, že by všechno zmizelo samo. Proto jsem zkusila právě tuto metodu a myslela jsem si, že to půjde. Ukážu vám skvělý příklad, kterým jsme si tu prošli a kde nám také tento přístup dobře zabral.

Povídejte.

Přijali jsme do našich řad člověka, který pracoval na jiné pobočce Myjómi, kde si s některými zaměstnanci nerozuměl. Zpětně si říkám, že stačilo už tam pouze změnit přístup. Můžu říct, že tento člověk se u nás natolik zlepšil, že úplně koukám na to, jak je schopný některým dalším lidem cokoliv vysvětlit po dobrém. OK, chápu, že má někdy své dny, protože si třeba vzal o hodinu později svůj prášek a potom to s ním dělá vážně hodně. To si vůbec nedovedu představit. Dnes vypadá jako nejzlatější člověk, ale pořád to beru s rezervou, protože se může stát, že na někoho vyjede stylem - proboha, co děláš. V tu chvíli mu samozřejmě řeknete, co dělá on, když už jsme byli všichni mezi sebou úplně v pohodě.

Kde nastal zlom?

Tak nějak jsem tušila, že když mezi sebou mají potíže chlapi, neřeknou si: Tak pojď, půjdeme to spolu probrat.

Říká se ovšem, že muži takovou výměnu názoru spíš zvládají.

(úsměv) Přijde mi, že moc ne a už vůbec ne v rámci práce, nebo je to většinou něco navíc. Tito lidé potřebují mít něco navíc a nemůžete oddělit tohle od jejich práce a pak jim říci, ať jdou prostě jen domů. Chtějí to projednávat. Nemusela bych to dělat, ale z principu, že se na různých zámečcích a v dalších zařízeních učí, jak v životě fungovat a já chci, aby se učili, jak věci mohou řešit a jak je udělat jinak. Chtěla jsem, aby se naučili vycházet například i s člověkem, který pořád na něco nadává, ať je špatné počasí a déšť, že zpívají ptáci, že ho to dnes v práci nebaví a bolí je prsty a nohy. Je důležité člověka s tímto charakterem také tolerovat, protože přesně v takovém negativistickém prostředí mohl vyrůst a my jej jen tak nepředěláme a už vůbec ne během pár minut. Je potřeba být trpělivý, tolerantní, přecházet to a ne se hned rozčilovat. Byl tu zásadní problém s tím, že slečna si stěžovala na vše a jemu se to nelíbilo. Takže jsem si promluvila s oběma, vysvětlila jsem jim, jak to je a že musí jeden druhého tolerovat, protože nevědí, čím si ten druhý prošel, kde a s kým vyrostli. Pokud chceme mít fajn kolektiv, musí to tak být. Potom si během práce pustíme písně, rádio, dělávám tabulky a oni se tam opravdu baví a přitom pracují.

Pomohl váš zásah okamžitě?

Vzali to tak dospěle, že si spolu promluvili, u čehož jsem nebyla a potom za mnou přišli s tím, že už je jejich vztah v pořádku. Je to pravidelný cyklus. Během dvou až tří týdnů se pohádají znova kvůli nějaké maličkosti, ale už za nimi nemusím chodit a říkat jim, aby si promluvili. Sami za mnou přicházejí s tím, že už problém vyřešili a jsou spolu v pohodě. Oni sami si zvykli na to, že se to bude stávat. Sice se třeba v některých ohledech příliš nemusí, ale zvládají to. Je to pokrok a ten klučina se vážně zlepšil. Sám mi přiznal, že v poslední době byl zlý a ví to a připustil, že potřeboval volno. Občas mám také práci na počítači, takže proto potřebuji i parťáka, který by byl s nimi.

S jakými lidmi teď pracujete?

Mám svou parťačku, která je zdravá. Je teď s námi, ale postupně bude mít na starost něco jiného. Budeme proto hledat dalšího parťáka. Dělávala pod firmou, která zaměstnancům vyřizuje všechny nutné papíry, hlavně autistům. Má k nim velice milý přístup.

Autor: Bohuslav Stehno