Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 14/05/2018

Teď musíme systémy nastavit na horší časy, zdůrazňuje někdejší náměstek Vaňásek

Praha - Na Ministerstvu práce a sociálních věcí šéfoval několika sekcím, takže problémy sociálního podnikání a zaměstnanosti lidí s hendikepem dobře zná. Jiří Vaňásek, sám člověk žijící se zdravotním omezením, je přesvědčený, že celé prostředí sociálních projektů se musí napřímit. Razantně, jednou pro vždy, ale správně a pečlivě nachystanými mechanizmy. Zároveň ale narazil i na bizarní příklady z praxe, kvůli kterým stojí zato přinést změnu.

Bývalý náměstek ministryně práce a sociálních věcí Jiří Vaňásek.
Bývalý náměstek ministryně práce a sociálních věcí Jiří Vaňásek. | ISP21

Vy sám patříte do skupiny OZP, byl jste proto i jednou z tváří projektu Srdcerváči. Cítíte se proto být trochu i zástupcem těchto lidí? Žijete nějakým způsobem s touto komunitou?
Nikdy jsem si to takto neuvědomoval, ale tušíte, že vás to určitě ovlivní. Já sám trpím psoriázou a dnes se o tom nebojím otevřeně mluvit. V minulosti to bývalo horší a složitější. A proto jsem byl jednou z tváří Srdcerváčů. Snažil jsem se lidem vysvětlovat, že byť to na první pohled není nějaká zásadní nemoc, má své konsekvence. Zároveň mám už patnáct let vážně zdravotně postiženého syna. Proto oblast nejen podpory zaměstnávání OZP, ale vůbec podpory péče o ně a podpory v jejich životě mě samočinně začala bavit. Vyplynulo to samo, aniž bych si uvědomil, že se to týká mé rodiny. Ale bezpochyby to tam někde musí být. Neřekl bych proto, že jsem zástupce osob se zdravotním postižením, ale když se dozvíte o tom, že jste někomu pomohl, je to hrozně fajn pocit.

Pomohla vaše tvář zviditelnit tuto problematiku a pomáhat v určitých oblastech?
Ta role mi byla nabídnutá a neodmítl jsem jí z toho titulu, že na práci Nadačního fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením participuji. Teď nově samozřejmě bezplatně jako člen správní rady. Dřív jsem s nimi úzce spolupracoval, protože si myslím, že lidé z organizace dělají velmi dobrou a prospěšnou činnost pro OZP. Projekt jsem znal z druhé strany, když jej ministerstvo podporovalo záštitou, nebo čímkoliv jiným. Když jsem do toho šel, snažil jsem se řádně prezentovat a vysvětlovat kroky, které můžou pomoct OZP. Čili nechtěli jsme nijak prezentovat státní správu, ale to, že v řadě případů se o některých věcech, zejména možné pomoci neví. Informovanost je mnohdy nízká. To byla má role. Chtěl jsem lidem říci, že pokud má někdo psoriázu, není to nic smrtelně závažného. V týmu jsme měli i kolegu s daleko horším hendikepem a já jsem obdivoval, jak s ním dokáže žít.

„Je potřeba poukazovat na celý trh práce! Jsme v situaci, kdy ekonomice se velmi dobře daří, máme dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost a stále klesá. Ale takové klima nebude trvat věčně.”

Takže vás projekt doslova pohltil?
Má role se mi velmi líbila v tom, že tam, kde jsme vše dokázali prezentovat, byl obraz braný tak, že i úředník může mít nějaký problém. Zpětná vazba byla i taková - ten člověk dobře ví, o čem hovoří.

Je výhodou, když má vysoký státní úředník hendikep a zná situaci?
Výhoda je v tom, že když sedíte se svými partnery u stolu, rozumíte problému možná o něco více a to z vlastní zkušenosti. A já si zakládám na tom, aby se diskutovalo napříč organizacemi. Pokud máte vlastní zkušenost je to ku prospěchu věci. S ohledem na to, že mám i zdravotně postiženého syna. Některými situacemi jsem musel projít chtě nechtě, jak v dobrém, tak i ve špatném. Myslím si, že vám to pomůže, protože si na všechno okolo dokážete udělat reálný náhled. I na to, co osoba se zdravotním postižením dokáže zvládnout a co už ne. Rozumím tomu, že zaměstnavatelé budou chtít určité výhody v případě, že zaměstnávají OZP. Je potřeba v této oblasti hledat však reálné cesty. Vážím si toho, že jsme dokázali najít přijatelný kompromis pro všechny strany, když jsme připravovali poslední novelu na podporu zaměstnávání OZP.

Vaše práce na ministerstvu nějak souvisí s tím, že situaci života s hendikepem znáte z rodiny? Přispělo to k tomu, že jste se sociálním věcem začal věnovat ve státní správě?
Bavilo mě na tom to, že jde o velice složité téma, které bylo v minulosti uchopené. Nemyslím, že úplně špatně, ale ne v rozsahu a šíři, jak by tomu mělo být. Je tam celá řada věcí, které se dají budovat dál. Je to o nějaké vizi, koncepci a systémovém nastavení, což je to, co mě na tom velmi lákalo.

Říká se, že kde není problém, tam není třeba ukazovat. Projekt Srdcerváči se snažil ukazovat problematiku jako takovou. Je dnes opravdu ještě sektor OZP tak zapadlý, že je třeba na něj poukazovat?
Je potřeba poukazovat na celý trh práce! Jsme v situaci, kdy ekonomice se velmi dobře daří, máme dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost a stále klesá. Ale takové klima nebude trvat věčně, protože ty sinusoidy tady jsou historicky dané. Přijde složitější, horší období, kdy se ekonomice nebude dařit. Neumím předjímat, zda nastane za půl roku, za rok, nebo za dva. Ale cítím, že je ideální období se na to připravovat. A pokud to neuděláme, byli bychom ti špatní hospodáři. Teď je skvělá doba, protože není třeba nejintenzivnější přímá pomoc. Tím neříkám, že se nemůžeme a nemáme starat, ale můžeme nastavit systémy na etapu, kdy bude hůř. Proto si myslím, že teď je potřeba pracovat na systémových věcech a to hodně dopředu.

Opravdu?
Protože u nás jsme vázaní především na oblast průmyslu zejména automobilového. Stav se v těchto výrobnách s ohledem na situace na trhu práce může změnit. Není jen o samotných velkých závodech, ale je to o mnohých zaměstnavatelích, kteří jsou na ně navázaní a ti jsou ještě v daleko větším ohrožení. Pokud by došlo ke krizi, je nutné mít podporu. V mnohých těchto provozech pracují lidé s postižením a není to pro ně problém. Kdyby najednou měli přijít o práci, byla by to velká potíž.

„Přišlo mi naprosto úžasné, že lidé, co měli v životě smůlu, jsou velmi inteligentní a dokáží takové věci. V situaci, kdy my bychom si nedokázali představit, že by něco takového bylo možné."

Za minulého režimu nebyla práce s hendikepovanými žádná. Zlepšili jsme práci s těmito lidmi za 28 let demokracie?
Nechtěl bych nějak spekulovat, zda v minulosti péče o OZP byla, nebo ne. Jestli ta otázka byla na stole. V každé době je daná různá podpora. Od roku 1993 se udělala spousta práce, byť to nebylo úplně jednoduché. Možná to není v konečném důsledku vidět. Jednoznačně se musela nastavit nově legislativa. Ta prošla obrovskými změnami a pořád prochází. Je to velmi citlivé téma, snaží se reagovat na potřeby a změny, které se objeví. Ale já považuji za naprosto klíčové, že se zlepšila oblast společenské odpovědnosti. Povědomí o tom, že zaměstnávat osobu se zdravotním postižením není nic špatného, že ti lidé jsou po pracovní stránce stejně tak výkonní jako ti zdraví. Nemuset pracovat v takovém rozsahu je dobré a pro zaměstnavatele to může být ekonomicky výhodné. V tom vidím za posledních sedm až osm let velký pokrok. Česká republika spěje ke standardu, který by tu měl být. Samozřejmě se můžeme dlouho bavit o tom, zda finanční prostředky a podpora jsou dostačující. S tím nemůžeme být nikdy spokojeni. Systémové řešení, byť něco stojí, by mělo být takové, že by vynaložené prostředky měly mít efekt. Ať už pomoci lidem na trhu práce, nebo v životě jako takovém.

Setkal jste se ve své kariéře s hendikepovanými lidmi, kteří zakládali podnikání v netradičních oblastech činností?
Rozhodně tu jsou a bylo jich poměrně dost. Když pominu sektory výroby, služby nebo ekonomické činnosti, kterými je hlavně definovaný chráněný trh práce, tak ty obory byly inovativní. Nebudu jmenovat konkrétně, ale přišla za námi na ministerstvo paní, která chtěla vzdělávat lidi se zdravotním postižením. Sama měla velice složité zdravotní omezení, přesto dokázala najít myšlenky a vhodné programy pro OZP, jak by se mohly vzdělávat. A zejména pokud se týká měkkých dovedností, což bude to, co trh práce bude do budoucna potřebovat. Přišlo mi naprosto úžasné, že lidé, co měli v životě smůlu, jsou velmi inteligentní a dokáží takové věci. V situaci, kdy my bychom si nedokázali představit, že by něco takového bylo možné. Našli jsme také další zajímavé obory, které směřují na to, co si člověk do budoucna vždy zachová. Ať už bude zdravý či nemocný oproti automatizaci a robotizaci, o níž se hodně hovoří. A ona se dotkne i chráněného trhu práce. I na logické myšlení a řešení problémů existují i výborné vzdělávací kurzy. Osoby se zdravotním postižením dokáží vytvořit a motivovat lidi, aby je absolvovali a také jim vysvětlit, jak velký přínos pro ně budou mít. Všichni, co známe osoby se zdravotním postižením, víme, že OZP mají určitou obavu o to, zda vše zvládnou. Zda zaměstnávání nebude mít vliv na jejich příjmy, které mají státem garantované. Jsou to složitěji vysvětlitelné věci, než u osob zdravých. Ta práce je neskutečně potřebná.

Víme, že dnes je na trhu mnoho výrobních firem a také obory zaměřené na služby. Zastáváte názor, že by se hendikepovaní měli věnovat právě těmto oborům, nebo podle vás zvládnou i mnohem těžší pracovní výkony?
Domnívám se, že trh práce pro osoby se zdravotním postižením (pozn. aut.: CHTP) je stejně jako ten klasický velmi rozmanitý. Záleží samozřejmě také na zdravotních možnostech lidí, což je první premisa jejich výkonu. Tedy, že člověk má sice nějaké zdravotní omezení, ale to neznamená, že bude vykonávat jednu práci a nemůže se dál posunout. A já si velmi vážím všech firem, které dokáží člověka posunout směrem k volnému trhu práci, nebo se svými aktivitami už částečně na volném trhu nacházejí. A to je to, co bychom jako stát a ministerstvo chtěli. Na druhou stranu si uvědomujeme a připusťme to, že tu budou lidé se zdravotním postižením, kteří s ohledem na jejich zdraví potenciál budou na chráněném trhu práce. Je pro ně smyslem života pracovat, přijít do zaměstnání, byť tam budou omezeně krátkou dobu. Pro tuto skupinu osob je vhodné vytvořit jim specifické podmínky. Je to určitě lepší, než aby setrvávaly doma.

Klasický trh práce je momentálně „vylidněný” a firmy jsou nasycené zaměstnanci. Je na tom stejně také chráněný trh práce?
Co se týká chráněného i klasického trhu práce, tak nasycený není. Momentálně má nedostatek lidí. Máme poměrně velký přebytek volných pracovních míst, který nejsme schopní uspokojit dostatečně kvalitními uchazeči o zaměstnání. V evidenci samozřejmě máme osoby, ať už zájemce se zdravotním postižením, nebo jiné uchazeče. Ale většinou mají kumulovaný hendikep, nebo mají nedostatečné vzdělání, nebo vzdělání, které není právě vhodné. Chráněný trh je na tom podobně. Víme ze statistik, že se na něm pohybuje okolo pětatřiceti tisíci osob. Přesto máme v evidenci určité lidi se zdravotním postižením, je jich asi dvacet až pětadvacet tisíc, ale nedaří se je umístit na trhu práce. Vychází to ze tří determinantů - tím prvním je kvalitní posouzení zdravotního stavu. To musí být naše primární snaha. Neznamená to, že když se nemůže OZP uplatnit v jedné profesi, nemůže prorazit v té druhé. Další věc je velmi trpělivě vysvětlit zaměstnancům, že pokud člověk přijme úvazek, byť jen na zkrácený úvazek, nemá to pro něj negativní ekonomický dopad. Zejména, že by např. člověk přišel o invalidní důchod a v minulosti už jsme takové případy řešili a musíme řešit dál.

„V jednom nejmenovaném zařízení jsem se ptal lidí, jak se jim tam líbí. Zcela upřímně mi odpověděli, že jsou rádi, líbí se jim tam. Je fajn, že tam chodí, ale že by neměli dostávat práci, což mě zarazilo.”

A jaká je třetí rovina?
To je rovina samotné podpory. Klademe si otázku, zda nám podmínky nekonzervují lidi na chráněném trhu práce, ale nemáme na to pevná data. Myslím to ovšem v pozitivním smyslu. Sami nemají motivaci posouvat se dál, i když by jejich zdravotní hendikep nebyl tak velký a mohli by najít uplatnění na volném trhu práce. Mnohokrát to není ani tak o zaměstnavatelích, ale o trpělivém vysvětlování zaměstnancům a osobám se zdravotním postižením, že jejich možnosti jsou daleko širší. Oni to vidí z úplně jiného pohledu. Chápu je, že mají nějakou jistotu, a proto třeba na chráněném trhu setrvávají. Ale to nemyslím nijak špatně. Třeba to je z obavy, že by se na volném trhu tolik neuplatnili a přišli by o jistoty, které mají.

Máte nějaký příklad?
Setkal jsem se s trochu úsměvným příkladem, který potvrzuje to, o čem teď mluvíme. Byl jsem v jednom nejmenovaném zařízení, ptal jsem se tam lidí, jak se jim tam líbí a jak je práce baví. Zcela upřímně mi odpověděli, že jsou rádi, líbí se jim tam, je fajn, že tam chodí, ale že by neměli dostávat práci, což mě zarazilo. Ptal jsem se proč, když jsou v nějakém pracovně-právním vztahu a nějakou činnost by tedy měli vykonávat. Řekli mi, že když zaměstnavatel na ně bere příspěvek podle paragrafu 78, má práci zaplacenou a neměl by ji zadávat.

Autor: Bohuslav Stehno