Pepo, narodil ses s DMO. Bylo v něčem tvé dětství oproti tvým vrstevníkům jiné?
Určitě ano, bylo odlišné. Již od narození jsem jezdil každoročně do léčebných lázních, kde jsem intenzivně cvičil, abych zlepšil svůj zdravotní stav. Místo toho, abych chodil s kamarády ven a prováděl běžné dětské průšvihy, trávil jsem volný čas cvičením společně s mamkou na rehabilitačním stole.
Potřeboval jsi v průběhu základní školy nějakou podporu, konkrétně asistenci?
Asistentkou se stala moje mamka, která se mnou chodila od páté do deváté třídy. Měl jsem svůj individuální plán. Kratší písemky, na všechno delší čas, asistent mi psal zápisky atd. Jelikož byla budova bariérová, škola mi pořídila schodolez, díky němu jsem se mohl dostat do jednotlivých tříd. Byl však tak pomalý, že jsem do schodů chodil po vlastních.
Jak probíhalo tvé studium na střední škole?
Studoval jsem v Janských Lázních na Obchodní akademii Olgy Havlové. Škola je plně bezbariérová a zaměřena studentům, kteří mají určitý hendikep (převážně pohybový). Jelikož mi bylo 15 let, nevěděl jsem o své budoucnosti absolutně nic, studium mi připadalo jako skvělý nápad. A taky byl! Ačkoliv mi obor Obchodní akademie vůbec nic neříkal, začal jsem zde žít sportovní a postupně samostatný život.
Co ti studium na střední škole dalo nejvíc?
Samostatnost a vlastní názor. Díky tomu jsem tam, kde jsem. Z velké části za to vděčím škole.
Přemýšlel jsi nad studiem vysoké školy?
Přemýšlel, o chemicko-technologické fakultě v Pardubicích, obor Polygrafie. Jelikož ale fakulta nebyla plně bezbariérová, začal jsem se ucházet o zaměstnání.
Pokud by škola bezbariérová byla, tak bys začal studovat?
Ano, chtěl jsem hned po maturitě, ještě když jsem byl ve studentském módu. Zaměstnání jsem měl až jako druhou variantu, záložní. Teď už bych se do studia asi nepustil.
Jak obtížné pro tebe bylo najít po škole uplatnění na trhu práce?
Ani moc ne. Jelikož jsem ve škole absolvoval čtyř týdenní praxi v sociálním podniku, a moc se mi tu líbilo. Vysoká škola nevyšla, tak mě napadlo kontaktovat vedení podniku a ucházet se o pracovní pozici. Vyšlo to a nyní pracuji už dva a půl roku.
Co konkrétně děláš?
Vyzkoušel jsem několik pozic. Prozatím pracuji na call centru jako operátor linky.
Prozatím? Máš jiné plány a představy?
Nebráním se, co mi život nabídne. Určitě bych chtěl najít takovou práci, která rozvine moje kreativní myšlení. Rád bych se do budoucna vydal tímto směrem.
„Hraju s kartami, které zrovna mám a snažím se z toho vytěžit maximum.“
Jsi s prací spokojen?
Každý z nás někde začínal a hned určitě nedostal pozici vedoucího nebo dokonce funkci ředitele. Jsem rád, že práci mám, že jsem se osamostatnil a můj život má nějaký smysl. Ale bez cílů by člověk neměl chuť do života a já určitě tu chuť mám. To samozřejmě platí i v kariérním růstu.
Tvrdíš, že člověk bez cílů by neměl chuť do života. Jaké máš cíle?
Mnohdy si člověk stanoví cíl a život mu zamíchá karty. Proto hraju s kartami, které zrovna mám a snažím se z toho vytěžit maximum. Nejdůležitější pro mě v životě je být šťastný, rozdávat radost, mít úspěchy v profesním životě a postarat se o svou současnou, ale i budoucí rodinu.
Jak trávíš svůj volný čas?
Jelikož jsem reprezentant ČR v Boccie, tak tréninky zaplní velkou část dne. I když rok 2020 je poněkud ponurý a nedá se dělat skoro nic, doufám, že se všechno rozběhne do starých kolejí. Momentálně se snažím vytěžit z každého dne maximum.
Co plánuješ v nejbližší době?
Užívat si život, jak nejlíp dovedu a chytit příležitosti za pačesy. Život se neplánuje. Život se žije. Všechno ostatní se naplánuje samo.
