Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 27/11/2019

Josef Žabka o sportu hendikepovaných: Je důležité, aby se boccia dostala veřejnosti pod kůži

Boccia je od roku 1984 paralympijským sportem. Původně byla zamýšlena jako hra pro lidi postižené dětskou obrnou, v dnešní době ji však provozují i sportovci s jinými vážnými poruchami hybnosti. Jaké podmínky mají čeští sportovci? Jaká úroveň je v zahraničí?

Hráč Bocci Josef Žabka.
Pepa Žabka v zápalu boje. | foto: archiv Josefa Žabky

Josefe, hraješ bocciu, můžeš čtenářům popsat tento sport?

Boccia je sport pro hendikepované sportovce. Přirovnal bych ji k petanque, jen pro představu. Zásadními rozdíly jsou hrací míče, které nejsou kovové, nýbrž kožené. Není jich devět, ale třináct. Nehraje se na písku, ale na parketách v tělocvičně, respektive v uzavřeném prostoru. Tento sport je populární po celém světě. Ti nejlepší se mohou dostat na olympiádu. V našem případě mám samozřejmě na mysli paralympiádu.

Jak ses dostal právě k boccie?

Vše začalo během studia na střední škole. Od malička jsem sport miloval, rád jsem s tátou sledoval v televizi hokej, fotbal, vlastně také sportovní atletiku. Obecně mě sport zajímal. Na druhou stranu mě velmi mrzelo, že nemám možnost sportu, který by mi vzhledem k mému hendikepu vyhovoval.
Až na střední škole jsem dostal možnost vyzkoušet celou řadu sportů pro hendikepované, od florbalu na vozíku, přes plážový volejbal až po basketbal. Žádnému z těchto sportů jsem se nemohl věnovat závodně, až na bocciu.

„Snažím se žít život naplno.“

K boccie je zapotřebí určitých podmínek pro trénování, jak to máš ty?

Na střední škole jsem trénoval pětkrát týdně. Měli jsme přizpůsobené zázemí, po škole jsem měl vždy trénink. Díky těmto podmínkám a možnostem jsem se rychle vyšvihl, co se zkušeností týká. Po maturitě jsem se osamostatnil, začal jsem žít sám a bohužel možnosti na trénink pominuly. Nemám už takový komfort a možnost trénování v zázemí, které jsem měl ve škole.
Odstěhoval jsem se, žiji v Proseči. Zdejší lidé jsou moc fajn. Město mi umožnilo využívat pro trénování tělocvičnu na základní škole. Aktuálně trénuji dvakrát týdně. Je fajn mít zázemí, ale není to jednoduché. Místní tělocvična je bariérová, proto potřebuji asistenci, abych se do samotné budovy vůbec dostal. Mám také problém s asistencí, potřebuji k sobě parťáka, abych mohl lépe trénovat. Tréninky jsou pro mě aktuálně komplikované, ale pevně věřím, že se do budoucna vše zlepší.

Házíš si jen pro radost, nebo má boccia i své soutěže, jak už jsi zmínil.

Závodně se boccie věnuji již sedm let, od roku 2012. Po celou dobu jezdím pravidelně na závody. Existuje mnoho turnajů, od ligových až po největší sportovní událost, kterou je Mistrovství České republiky v boccie. Boccia se hraje po celém světě. Nedávno se mi podařilo dostat do reprezentačního týmu, po čemž jsem vždy toužil. Snažím se na sobě pracovat a posouvat se dál.

Fotogalerie

Česká výprava na evropském poháru ve Skotsku | foto: archiv Josefa Žabky
Na regionálním turnaji v Nymburku. | foto: archiv Josefa Žabky
  • Česká výprava na evropském poháru ve Skotsku | foto: archiv Josefa Žabky
  • Na regionálním turnaji v Nymburku. | foto: archiv Josefa Žabky
  • Česká výprava na evropském poháru ve Skotsku | foto: archiv Josefa Žabky

  • Na regionálním turnaji v Nymburku. | foto: archiv Josefa Žabky

  • Česká výprava na evropském poháru ve Skotsku | foto: archiv Josefa Žabky
  • Na regionálním turnaji v Nymburku. | foto: archiv Josefa Žabky

Jaké jsou podmínky, abys v reprezentaci mohl působit nebo se do ní dostal?

(lehký úsměv) Musíš být ten nejlepší v České republice. To znamená, udržovat se na předních příčkách, mít dobré výsledky a trenéři reprezentace se rozhodnou, komu dají v následující sezoně možnost. Hráči jako takoví, vlastně samotná reprezentace je vyšší level. Máme pravidelná reprezentační soustředění, několikahodinové tréninky. Zkrátka, musíme pravidelně trénovat na mezinárodní turnaje, kde je hráčská úroveň daleko vyšší, než je tomu v České republice.

Co pro tebe znamená reprezentovat svou zemi?

Znamená to pro mě moc. Jak jsem již zmiňoval, sport miluju od malička. Vždy jsem se chtěl věnovat sportu na profesionální úrovni. Můj sen se tak splnil právě díky boccie.
Když na sobě mám dres, vzbuzuje to ve mně mnoho emocí.
S celou výpravou absolvujeme slavnostní ceremoniál, celkově je atmosféra naprosto odlišná. Představují se jednotlivé země, je to nezapomenutelný pocit, když vyhlašují Českou republiku. Moc si to užívám.

Hodně v rámci sportu cestuješ, což jsou nemalé náklady. Jak je to s financováním právě tohoto sportu?

Co se týká financování, loňský rok byl velmi komplikovaný. Zúčastnil jsem se evropského poháru v boccie, který proběhl v italské Olbii. Finance na svou účast jsem si musel částečně sehnat sám, částečně mi pomohla reprezentace. Bohužel, ale závody jsou vždy o financích. Z vlastní zkušenosti vím, že není vždy jednoduché finance získat. Sponzoři, různé nadace, ti všichni mi pomáhají, abych mohl naši zemi vůbec reprezentovat.

„Když nemáš peníze, tak se vlastně nikam nedostaneš.“

Tvým největším snem je dostat se na paralympiádu. Myslíš si, že by to na příští mohlo klapnout?

Příští paralympiáda bude v Paříži, takže určitě. (úsměv)

„Motivujeme se navzájem, se spoluhráči i se soupeři.“

Otázka na závěr: Nedávno ses vrátil z evropského turnaje ve Skotsku. Jaký byl tvůj úspěch?

Krásná příroda, skvělé zázemí. Nikdy bych nevěřil, že je boccia ve Skotsku na tak vysoké úrovni. Celý sportovní areál byl bezbariérový, moderně vybavený a připravený na jakoukoliv formu hendikepu.
Co se týká samotných výkonů, v jednotlivcích se mi moc nevedlo a tak jsem se neumístil na žádné z medailových pozic. V týmech se nám naopak dařilo. Vybojovali jsme bronzovou medaili, domů jsme tedy nepřijeli s prázdnou.

Autor: Jan Forbelský