Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 03/05/2018

Postižené jste dříve na veřejnosti neviděli. Teď jsou mezi námi a to je dobře, zdůrazňuje bývalá poslankyně Kohoutová

Praha - Když Lenka Kohoutová opouštěla poslaneckou sněmovnu, z prostředí sociální politiky nezmizela. Začala se naplno věnovat práci pro Národní fond osob se zdravotním postižením a snaží se vytrvale měnit jejich postavení ve společnosti i na trhu práce.

Bývalá poslankyně Lenka Kohoutová je ráda, že se změnil rozvoj hendikepovaných.
Bývalá poslankyně Lenka Kohoutová je ráda, že se změnil rozvoj hendikepovaných. | foto: ISP21

Jakou máte osobní zkušenost s hendikepem mimo pracovní sféru?
Moje maminka léta žila s těžkým zdravotním postižením a mezi kamarády to mám dané padesát na padesát, zdraví a lidé žijící s nějakým onemocněním.

Studovala jste obor dětská sestra, ale trochu jste se posunula. Kde nastal zlom?
Těžko se mi říká, kdy to přesně bylo, protože jsem si prostě řekla, že chci s hendikepovanými začít dělat a navíc jsem k té práci vždycky inklinovala. Mezi lidmi s hendikepem jsem se pohybovala vždycky, takže to nevzniklo jen tak na lusknutí prstu. Léta jsem dělala personální ředitelku v jedné firmě, kam chodili lidé se zdravotním postižením a my jsme pro ně tehdy neměli práci. Nebyla pro ně přizpůsobená a vhodná. Kdysi jsem vyburcovala majitele této společnosti, abychom otevřeli projekt, který by zaměstnával lidi s postižením. Firma fungovala s úspěchem několik let. Bohužel jsme nepřežili ekonomickou krizi, což je pro mě velký neúspěch. Ale bylo to zase velké plus, protože to pomohlo nastartovat projekty, kde pomáhám. Spoluzaložila jsem Nadační fond pro podporu zaměstnávání lidí s postižením. Díky všem možným shodám náhod jsem se namontovala do politiky.

Vážně?
Ano. Léta jsem slyšela, že nejde zaměstnávat postižené. Že musíme široce diskutovat, vše probrat, vytvořit analýzy. A jednoho dne jsem se prostě příšerně rozčílila a podala si přihlášku do politické strany. No, a tak to všechno nabralo jiný vítr. Chtěla jsem jít udělat změny sama a ne jenom široce diskutovat.

Přišlo to tedy až s vaším vstupem do ODS?
To bylo až někdy uprostřed procesu. Problém jsem řešila s politiky a politici v té chvíli jednoduše nezafungovali v oblasti sociální a v zaměstnávání postižených. Proto jsem řekla, že to zkusím jít změnit já. Jsem prostě pravičák a ODS byla tehdy jediná strana na pravém spektru, do které pro mě bylo možné vstoupit. I po jedenácti letech je to pro mě stále jediná politická strana napravo, ve které je pro mě možné být. V roce 2007 jsem tedy skutečně vstoupila do Občanské demokratické strany a v roce 2010 jsem se dostala na preferenční hlasy do Poslanecké sněmovny. Podotýkám, že ne z posledního místa, nebo z posledních čtyř.

Jste ovšem podobný případ zvoleného poslance jako Jan Chvojka (ČSSD), kterého voliči také vykroužkovali ještě z nižších pozic do parlamentu.
Nevím, jak na tom byl pan kolega Chvojka. Nicméně velký rozdíl mezi námi je, že on je nalevo a já napravo politického spektra.

A názory na sociální oblast proto máte na hony vzdálené tomu, co tu momentálně máme a jaký by měla nabrat směr?
Sociální oblast v pravicovém pojetí je o tom naučit lidi, jak něčeho dosáhnout a vytvořit pro to dostatek nástrojů. Pomoc má přijít až tehdy, pokud to člověk opravdu sám nezvládá. Socialistické pojetí je o nesamostatnosti, je to o podporách závislosti na pomoci. Co se týká zaměstnávání OZP, znamená to vytvořit dostatek možností pro to, aby hendikepovaný člověk mohl pracovat, pomoci zaměstnavatelům v oblasti přispívání na vyvážení určitého hendikepu, například ve výkonnosti. Někde je zapotřebí úprava pracovního místa. Dokážu si představit cílené pomoci v oblasti vzdělávání a praxe s následným zaměstnáváním. Takto se podle mě má podporovat zaměstnávání lidí s hendikepem. Toto dělá především chráněný pracovní trh. K mé radosti roste počet zaměstnaných lidí s postižením i na běžném trhu práce. Chráněné pracovní místo tak často bývá dobrým odrazovým můstkem nebo je velmi vhodné pro ty, kteří jinde pracovat nezvládnou a potřebují více pomoci. Pro mě je velmi důležité, aby se lidé se zdravotním postižením cítili v rámci pracovního uplatnění velmi svobodní a volní ve svém rozhodování. Aby se nebáli, že pokud budou pracovat, někdo jim vezme důchod nebo příspěvek na péči. Ta doba snad už končí.

A co se týká sociální oblasti, to je o nastavení takových podmínek, aby člověk ve svém přirozeném prostředí mohl žít co nejlíp a mohl v něm zůstat co nejdéle. Aby tu byla ambulantní a asistentní služba a měl k ní každý přístup. Pobytové sociální služby mají být jen pro ty, kteří se o sebe nemohou postarat sami a tam, kde terénní a ambulantní služby nedostačují. Je nezbytné, aby veškeré sociální služby byly humánní, důstojné a ctily práva lidí, kteří jakoukoliv ze služeb využívají.

„Dříve jste člověka s postižením nepotkal na ulici, natož aby vám něco prodával v obchodě, nebo aby vás obsluhoval za bankovní přepážkou. Po osmdesátém devátém roce tito lidé vyšli z pozadí a začali fungovat i pracovat. Tak je to správně a je to dobře.”

Tak to se shodujete napříč politickým spektrem. Ovšem vy jste spoluzakladatelkou Nadačního fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jak se od roku 2007 podařilo v této oblasti posunout stav kolem OZP?
Jednak si myslím, že za námi lidé se zdravotním postižením už nechodí s tím, že jsou postižení a nemohou pracovat, protože by jim úřady sebraly důchod, takových lidí je čím dál méně. To je obrovský posun, protože v roce 2007 jsme stále tyto osoby učili, že je jejich právem pracovat a je protizákonné jim za to vzít důchod. OZP začaly poznávat, že zaměstnavatel po nich má chtít práci a že to není práce pro práci. Myslím si, že tam je také znát progres. Málokdo už dnes říká - já jsem postižený, já pracovat nemůžu. Jsou sice i takoví lidé, ale najdete takové i mezi zdravými jedinci. Zaměstnavatelé z chráněného trhu už dnes hodně musí uvažovat o tom, jaké lidi budou zaměstnávat a nemůžou jít jen na to, že je to spíš sociální služba než zaměstnávání. Nejsou všichni takoví, ale změna probíhá a běžní zaměstnavatelé už nehledají jen náhradní plnění, ale spíše vyhledávají skutečné zaměstnání pro člověka, který se jim hodí a je z řad osob se zdravotním postižením. Ale ještě je pořád spousta práce před námi. Vývoj jde kupředu, ale některé věci je třeba nastartovat. Jsem přesvědčená, že chráněný trh práce se posune ještě úplně jinam, a to směrem k sociálnímu podnikání. Je nutné si přiznat, že je to byznys jako každý jiný. Myslím si, že i zaměstnávání těchto lidí na běžném trhu se posune a budeme je tam vidět čím dál víc. Uvidíme je i na prestižnějších místech. Vidíme to už dnes, ale pořád je jich málo, i když už mají vzdělání, zkušenosti a možnosti.

Nastal posun díky tomu, že jsme už dávno na hony vzdálení bývalému komunistickému režimu, kde se s OZP nepracovalo?
Určitě to má souvislost. Dříve jste člověka s postižením nepotkal na ulici, natož aby vám něco prodával v obchodě, nebo aby vás obsluhoval za bankovní přepážkou. Po osmdesátém devátém roce tito lidé vyšli z pozadí a začali fungovat i pracovat. Tak je to správně a je to dobře. Každý z nás může být zítra člověkem, který žije se zdravotním postižením. Nemáme dělat rozdíl mezi jinakostí, každý jsme nějaký. Já jsem malá, vy jste velký. Já jsem stará a vy jste mladý. A takhle můžu být já zdravá a vy postižený, nebo naopak. Společnost tvoří celek, který je různý. Silnější mají pomáhat slabším a slabší mají jít příkladem, že se pouze nevezou. A takhle je to i s lidmi se zdravotním postižením nejen v zaměstnávání, ale také v sociálních službách.

Je to způsobené i tím, že v lidech narůstá sebevědomí a pracuje se s nimi s jiným přístupem?
Ano! Je to vývoj, protože jsou mezi námi a my jsme si to začali uvědomovat. Řekla bych, že za dalších deset let budeme zase jinde a situace bude úplně jiná. Dnes jsou děti se zdravotním postižením v běžných školách. Sice nám někdo nutí úplně stoprocentní inkluzi, což si nemyslím, že je zcela správně. Ale děti, které nejsou mentálně postižené a nebudou totálně brzdit třídu, budou v běžné škole. Speciální školství budeme vždy potřebovat, ale děti zvládající běžnou výuku, co mají jen nějaký tělesný hendikep, tak by měly být v klasických školách. Už tím říkáme, že s lidmi se zdravotním postižením počítáme odmalička. Že je normální, když jdou dále studovat, stejně jako ostatní. Po studiích praxe a práce, prostě normální život, i když někdy může být ztížený onemocněním. Až se tu sejdeme za deset let, tak si povíme zase o tom, jak jsme se za uplynulou dobu posunuli. Jsem optimista.

Určitě si na to téma popovídáme. Ale pojďme teď k jinému tématu. Ve výroční zprávě NFOZP napsala, že vás před víc než deseti lety podnikatelé přesvědčovali o tom, že skupina OZP nemůže dobře pracovat. Pomohla jste jejich pohled na věc změnit?
Já jsem ho určitě nezměnila, ale jsem jedna z mnoha, která se snaží o to, aby se pohled na zaměstnávání lidí s postižením změnil.

A jak se tedy jejich názor vyvinul?
Následovně - není dostatek lidí se zdravotním postižením. Hledáme lidi na plný úvazek a nejen na poloviční. Vysvětlujeme, že mohou přijmout dva na poloviční. Změnil se náhled na to, kdo je člověk se zdravotním postižením. Už si mnozí nemyslí, že je to mentálně postižený člověk na vozíku, ale už je tu povědomí o tom, že se může jednat o lidi s vnitřním onemocněním, s lupénkou, zkrátka mohou to být lidé, na kterých na první pohled není nic vidět. Zdravotní postižení se nerovná invalidní vozík.

„Nadační fond by moc chtěl dělat jakési tržiště práce, kde by aktivně sháněl lidi se zdravotním postižením, kteří si nezvládají najít práci. Rádi bychom byli prostředníkem, abychom lépe cílili.”

Jak se z vašeho pohledu dodnes změnila péče o zdravotně postižené a jak se je daří zaměstnávat?
Obecně se péče o OZP mění hodně, rozvíjí se v rámci sociálních služeb. A co se týká zaměstnanosti, to je vidět na tom, že se lidé sami o práci zajímají. Pořád jsme v době ekonomického růstu, je vysoká zaměstnanost, takže úplně nevidíme, že by byl problém sehnat zaměstnání. A slyšíte to také od podniků, které hledají i lidi s hendikepem. Dnes velký problém není vidět. Ten začne, ekonomická kondice začne klesat, to se v periodě opakuje, tedy nás to čeká. Pak si dokážu představit, že se objeví problém se zaměstnáváním OZP.

Z vašeho pohledu je dnes i chráněný trh práce vyprázdněný?
Ukažte mi firmy, které mají plné stavy v rámci chráněného pracovního prostředí a ukažte mi společnosti, které mají obsazená místa pro hendikepované na běžném pracovním trhu. Poptávka je veliká. Nadační fond by moc chtěl dělat jakési tržiště práce, kde by aktivně sháněl lidi se zdravotním postižením, kteří si nezvládají najít práci. Rádi bychom byli prostředníkem, abychom lépe cílili. Od toho tu navíc mimo jiné NFOZP máme.

Je správná cesta takové lidi zaměstnávat? A co říkáte na zaměstnávání lidí s hendikepem?
Určitě ano. Nicméně lidí s rozdílnými diagnózami je velké množství a každá taková skupina má svá specifika při zaměstnávání. Příkladem může být duševní onemocnění, mnozí takové onemocnění popírají. Potřebují totiž specifické podmínky při přestávkách, kratší pracovní dobu, potřebují jinak oddech a jiný přístup. A když to zaměstnavatel neví, netuší, jak může zaměstnance zatěžovat, jaké nároky na něj mohu mít a jak mu mají některé věci vysvětlovat. Zkrátka zaměstnávání lidí s hendikepem je velmi široký pojem, každý potřebuje trochu jiné podmínky, trochu jiný přístup. Nicméně jde ve většině o velmi spolehlivé lidi, kteří bývají velmi dobrými a spolehlivými zaměstnanci. Často jde o lidi, kteří tvoří ve firmách velmi dobrý základ, o který se dá opřít. Takže ano, lidé se zdravotním postižením se mají zaměstnávat, je to správné a přínosné nejenom pro ně samotné, ale pro celou společnost.

Je mezi zaměstnavateli strach z jejich nepředvídatelnosti?
Někdy ano, ale je zapotřebí se zaměstnavateli pracovat. Jeden zaměstnavatel mi kdysi řekl, že toho blázna přece nemůže zaměstnat. Vysvětlovala jsem mu, že mít duševní onemocnění, neznamená být blázen, zítra na druhé straně může být on. Někdo se domnívá, že zaměstnat člověka s hendikepem znamená, že kvůli určité povinnosti je prostě v práci, ale je k ničemu, nic neumí, ještě si něco udělá. Jde o to vysvětlovat a vysvětlovat. Jak jsem už řekla, myslím, že rok od roku je situace lepší.

Takže panují obavy ze zaměstnávání kvůli předsudkům?
Přesně tak. Všechno je to o předsudku. Samozřejmě, že jsou někteří lidé nezaměstnatelní. Nesmíte to brát podle postižení, ale podle člověka - jak s ním můžete pracovat, co pro něj můžete udělat, jaké má zkušenosti, vzdělání. Jestli mu můžete přizpůsobit pracovní místo nebo ne. Rozhodně to není o tom, že máte takové, či onaké onemocnění a jste odepsaný. Ano, uznávám, že jsou onemocnění, kdy se často dá velmi těžko najít zaměstnání, ale takových lidí je podle mého názoru menšina.

Autor: Bohuslav Stehno