Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 18/12/2019

Jiří Němeček: Život je boj s překážkami, ale stojí za to vytrvat

Jiří Němeček neměl vždy na růžích ustláno. Vystudoval, pracuje, věnuje se svým zálibám a je spokojený. Jak se mu daří? Proč neužívá vysokoškolský titul? Co je jeho největší životní láskou?

Jirka Němeček za tým Red Dragons
Jirka Němeček za tým Red Dragons. | foto: Lukáš Zdařil

Jirko, jak jsi na tom v současnosti se zaměstnáním?

Pracuji v Metropolitní univerzitě v Praze. Škola tehdy chystala novou koncepci recepcí. Již během studia jsem si uvědomil, že oboru, který studuji, se nebudu moci do budoucna věnovat. Na druhou stranu jsem věděl, že docela dobře mluvím, nestydím se, tak bych se mohl živit ústy. Vyšlo to. Měl jsem velké štěstí, že mě paní ředitelka oslovila s nabídkou práce. Metropolitní univerzita má v Praze celkem tři budovy, každá má vlastní recepci. Potřebovali nejen klasického vrátného, ale zároveň člověka, který bude schopen návštěvníkům a studentům poskytovat informace. S tím také souvisela další náplň práce, se kterou jsem byl seznámen. Navíc byl jeden z požadavků plynně se domluvit anglicky. Jazyky mě vždy zajímaly a navíc anglicky umím, nebyla žádná překážka, proč to nezkusit.

V současnosti zde pracuji devátým rokem a jsem velmi spokojený. Nejsem v oboru, který jsem vystudoval, ale univerzita pro mě představuje velkou rodinu, do které patřím. Baví mě to, jsem stále mezi lidmi.

Jen pro zajímavost, na jmenovce mám pozici referent informačního centra. Mým úkolem je informovat příchozí studenty. Osobně používám termín jiný. Působím na pozici humanoidního tlampače. Proč? V případě, že dostanu nějakou informaci od vedení, jsem povinen ji vyhlásit do éteru (smích).

„Naskytla se mi možnost, tak jsem se ji chopil.“

Jak dojde k situaci, že se student vysoké školy rázem stane zaměstnancem školy?

Záleží na člověku. Někdo ti řekne, že je škoda a zahozená šance sedět na vrátnici, pokud jsi vystudoval vysokou školu. Jiný ti naopak řekne, že je vlastně super, že se máš čím živit vzhledem k zdravotnímu stavu a všemu, čím si člověk prošel. Je to individuální, slyšel jsem mnoho názorů. Naskytla se možnost, tak jsem se ji chopil.

Jak tě zpočátku brali zaměstnanci školy, respektive bývalí učitelé?

Nemůžu říci, že by se mi někdo někdy posmíval či mi něco vyčítal, že mám doma magisterskou rouru a sedím na vrátnici. Takové chování jsem doposud neregistroval nebo mi to nikdo neřekl do očí.

„Nehodlám se titulem chlubit, vzhledem k tomu, že jsem v tom daném oboru nic nedokázal.“

Zmínil jsi titul, užíváš jej?

Titul nepoužívám. Dokonce to nemám ani napsané v občance. Nehodlám se titulem chlubit, vzhledem k tomu, že jsem v tom daném oboru nic nedokázal. Nepřinesl jsem žádné nové poznatky v oboru mezinárodních vztahů a nemám na to disertační práci. Nikdy jsem nepovažoval za nutné se titulem chlubit. Pokud se člověk rozhodne vzdělávat, měl by se primárně vzdělávat kvůli sobě, aby se něco dozvěděl.

Dnes je doba, kdy lidé vysokou školu nestudují kvůli vědomostem, ale pro titul. Myslí si, že díky titulu se jim podaří sehnat lepší práci, což je bohužel někdy také pravdou. Občanku mám do roku 2022, možná si pak nechám titul do ní napsat. Důvod následně vysvětlím. Můj pan doktor z plicní kliniky, který je zároveň jejím majitelem Prim. MUDr. Viktor Kašák, tímto bych ho chtěl moc pozdravit, od počátku věděl, že studuji na vysoké škole. Vždy se mě ptal, jak se mi daří, jak jsem pokročil ve studiu a zajímal se o mé studium. Doktoři si potrpí na tituly, podle toho se ke mně také úplně jinak chovají, zásadně mě oslovují titulem. Zjistil jsem, že pokud lidé vědí o titulu dotyčného, jednají s ním pak bohužel úplně jinak. Považuji to za přežitek z dob Rakouska-Uherska, ale je tomu tak.

„Přátelé jsou pro mě především veselím, zábavou a pochopením.“

Práce je jedna věc, zábava druhá. Věnuješ se florbalu na vozíku, co bys mi řekl o tomto sportu?

Florbal je vynikajícím prostředkem, jak se družit. Aby se z člověka nestal profesionální důchodce, měl by prožívat nějaké zážitky. Pohybovat se v komunitě svých přátel a užívat si jejich společnost. Pro mě jsou mí přátele především veselím, zábavou a pochopením. I přesto, že v poslední době nemám tolik času na florbal, moc nehraju, jsem rád, že mám možnost se s nimi občas setkat. Mám rád komunitu přátel, kterou máme společnou. Mám rád společnost a lidi, proto se mezi ně rád vracím.

Co pro tebe znamená sport, respektive možnost volnočasového vyžití?

Nejdříve musím objasnit termín, který historicky používal dědeček s mým tatínkem. V současnosti jej používá také náš kamarád Vašek Uher. Děda vždy říkával, že důležité je souručenství. Kdybych to měl říci jedním slovem, tak je pro mě florbal souručenství. Není to jen o sportu, ale o kolektivu a setkávání s lidmi, které mám rád.

Z tvého vyprávění vím, že máš jednoho velkého koníčka, ne-li koně. Co ty a tvoje láska Audi?

Audi, co vám budu povídat. Od malička jsem měl rád rychlou jízdu v autě. Když jsem jezdil s tátou a naskytla se možnost, jeli jsme rychle. Táta dělal tehdy ve zkušebně, zkoušel auta, lépe řečeno komponenty z automobilového průmyslu.

Měl tzv. zelené číslo, tenkrát se tomu tak říkalo. Mohl jezdit libovolně rychle, a to kdekoliv. Díky mému tatínkovi jsem prožil skvělé dětství, na které nikdy nezapomenu, moc pro mě znamenalo. Ty časy jsou definitivně pryč. Tehdy se navíc zelená čísla zrušila, nemohlo se jezdit už tak rychle. Díky tomuto jsem získal velkou oblibu v závodech rallye. Zbožňuju šotolinu, rychlost, ti lidé musí umět nesmírně dobře jezdit, jsou opravdovými mistry volantu. Z automobilového průmyslu a let prožitých s mým tatínkem za volantem vznikla má láska, Audi. (smích)

Tvůj tatínek má muzeum historických automobilů. Můžeš nám muzeum stručně představit?

To je pěkná část historie. Můj tatínek je nesmírně pracovitý člověk. Kdyby všichni u nás pracovali jako on, jsme někde naprosto jinde. (smích) Můj otec šel zhruba před devíti lety do důchodu ze zdravotních důvodů. Přemýšlel, co bude dál dělat. Tehdy u nás v Liberci byly za komunistů výstavní trhy, jako tomu bývalo na výstavišti v Brně. Po revoluci trhy zkrachovaly, zboží najednou bylo všude dostatek a trhy lidi přestaly zajímat, vše zkrachovalo. Do samotného areálu dvacet let nikdo neinvestoval ani korunu, město nevědělo, co s tím. Byly to moc hezké prostory, developerům by v takovém případě dnes plesala srdce radostí.

Tehdy tatínek přišel s nápadem založit muzeum. Smáli jsme se, důchodce bude zakládat muzeum, znělo to vtipně. Od té doby uplynulo, již osm let a táta má dnes fungující muzeum, obsazené zaměstnanci, plné exponátů a vše klape.

Moc si vážím toho, že jsem se mohl podílet na takovém nápadu. Potkal jsem díky tomu ve svém životě mnoho lidí, se kterými bych jinak nepřišel do styku. Od počátku jsme měli představu technického muzea. K vidění nejsou jen automobily, stroje, ale třeba obrovské tkalcovské stroje. Téměř z ničeho jsme v kuchyni dokázali vybudovat krásné technické muzeum.

„Mám rád, když jsou návštěvníci zvědaví a exponáty je zajímají.“

Podílíš se svou činností také nějak na chodu muzea?

Dříve tomu taky bylo. Musím se nějak živit, proto hodně času trávím v Praze, kde mám zaměstnání. Přes léto bývám doma, v muzeu se mi skýtají, tak dvě možnosti, jak pomoci. Buď jsem na pokladně a obsluhuji zákazníky, popřípadě je informuji, co u nás mohou vidět. Druhá možnost je mnohem zajímavější. Ze všeho nejraději dohlížím v prostorech muzea na návštěvníky, aby se nedotýkali exponátů, prostě aby dodržovali návštěvní řád. Občas se někdo na něco zeptá, musím znát výklad, jako průvodce. To se z jedné otázky taky stane hodinový rozhovor. Mám rád, když jsou návštěvníci zvědaví a exponáty je zajímají. Z člověka se najednou stane průvodce, baví mě to. Je to moje volnočasová aktivita, nic za to nedostávám. Celé muzeum je dílem mého táty, hanba by mě fackovala, pokud bych si řekl o peníze, styděl bych se. Nevadí mi to, mám to rád.

Je do chodu muzea zapojeno více členů vaší rodiny?

Ano. Moje maminka je vášnivý soukromý zahradník. Ona se starala o celkovou výzdobu a návrh parku, ve kterém se muzeum nachází.

Otázka na závěr: Co ty a řidičský průkaz, je to reálné?

To je moc smutná historka. Musím říci, že zrovna toto mě velmi mrzí. Jestli jsem se v životě s něčím nedokázal smířit, je to fakt, že nemůžu mít řidičský průkaz. V průběhu života jsem zvládl spoustu činností, trvají mi déle, ale zvládnu je, řidičák bohužel nikoli. Tehdy jsem doufal, že bych mohl jezdit alespoň pro housky do města ke snídani. (smích) Celé dětství jsem strávil s tatínkem v garáži, o to více mě to bolí. Ukázalo se, že díky diagnóze mám velmi pomalé reakce, byl bych tak hrozícím nebezpečím na silnici. Mrzí mě to, ale nesnesl bych pomyšlení, že bych mohl někoho zranit či snad zabít. S realitou jsem se smířil, chodím se tak do muzea kochat a občas mě někdo něčím sveze, jsem šťastný člověk.

Autor: Jan Forbelský