Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 19/07/2019

Jiří Němeček: „Nikdy jsem nechtěl být profesionálním důchodcem.“ Povedlo se!

Jiří Němeček i přes veškeré prognózy okolí setrval, vše zvládl. Jeho velkou oporou mu byla vždy jeho rodina. Úspěšně vystudoval, žije si dle svých představ a pracuje. Co více mu chybí. Věnuje se také sportu na svém elektrickém vozíku. Zdá se to být vše růžové, ale ne vždy to měl v životě jednoduché.

Jiří Nemeček na turnaji ve florbale na elektrických vozících.
V zápalu boje na mezinárodním turnaji. | foto: Lukáš Zdařil

Jiří, můžeš se čtenářům na úvod představit?

Pocházím z Liberce, kde mám také zázemí a celou svou rodinu. Od roku 1997 žiju v Praze. Důvodem bylo zpočátku studium. Střední školu jsem vystudoval při Jedličkově ústavu v Praze, přičemž jsem dostal možnost strávit dva roky na jazykové škole v cizině. To pro mě byla velká zkušenost. Naučil jsem se anglicky, německy a trochu ze španělštiny. Poté se mi naskytla příležitost začít studovat vysokou školu, konkrétně Metropolitní univerzitu v Praze. Vysokou jsem úspěšně dokončil a již devátým rokem na této škole, tedy na Metropolitní univerzitě v Praze pracuji.

Na vozíku jsi od narození, co je důvodem?

S hendikepem, který mám, jsem se již narodil. Mou chorobou, dá-li se to tak říci, je DMO, což je dětská mozková obrna. Oproti jiným má však dvě výhody, na kterém musím poukázat. Tou první výhodou je, že není progresivní. Váš stav se pomalu zhoršuje, ale to pouze v případě, kdy člověk necvičí. Druhou výhodou je, že pokud s touto diagnózou žijete od narození, je váš život stále stejný, nemění se. Pokud se takto narodíte, žijete pořád stejně. Neřešíte tady problém před a po, jako tomu bývá u lidí po úrazech. Já jsem na tom stále stejně, myslím si, že je to zároveň má velká výhoda oproti ostatním.

„Protože mám skvělé zázemí a úžasnou rodinu, dopracoval jsem se tam, kde jsem dnes.“

Pokud se to tak dá říct, byl jsi „účastníkem“ autonehody. Měla tato událost nějaký vliv na tvůj zdravotní stav?

K autonehodě došlo, když jsem byl ještě u maminky v bříšku, jak se tak říká. Nechodím již od narození. Problém je také trochu v období, kdy jsem přišel na svět. Narodil jsem se v roce 1978, kdy lékařská péče a věda vůbec nebyla tak daleko, aby dokázala některé problémy diagnostikovat. V dnešní době by se to jistě nestalo. Tehdy k té autonehodě došlo na dovolené v Německu, maminka byla 14 dní v nemocnici a hned poté jsem se narodil. Zpočátku bylo vše v pořádku. Problém nastal ve druhém roce mého života. Nechtěl jsem se údajně stavět a začít chodit, jenom jsem lezl. V tu chvíli nebylo něco v pořádku. Ve čtyřech letech mi pak diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu. Ale protože mám skvělé zázemí a úžasnou rodinu, dopracoval jsem se tam, kde jsem dnes.

„Nejsme úplně taková ta americká rodina, abychom si povídali o všem.“

Jak to tvoje rodina zvládala?

To je pro mě velmi obtížná otázka. Upřímně řečeno, nikdy jsem to s rodiči neřešil, protože vím, že je to velmi citlivé téma. Dodneška si zřejmě kladou vinu, že jeli na dovolenou, na kterou možná jet neměli. Nicméně znovu opakuji, že tato souvislost se lékařsky nikdy neprokázala. Teprve před pěti lety jsem se na toto téma poprvé bavil s tatínkem. Tehdy jsem chtěl vědět, jestli by si mě nechali i přesto, že by věděli, že se jim narodí postižené dítě. Tatínek měl takové slzy v očích, jak jsem ho nikdy neviděl brečet. Je to chlap jako hora, raději jsem z tohoto téma ustoupil. Sám nevím, neumím si na tuto otázku odpovědět. Nikdy jsme to s rodiči otevřeně neřešili. Nejsme úplně taková ta americká rodina, abychom si povídali o všem.

„Základní škola pro mě byla utrpením.“

Období základní školy a následně puberta. Jak to u tebe všechno probíhalo?

Popravdě řečeno, na základní školu poměrně nerad vzpomínám. Chodil jsem na ni v době hlubokého komunismu. Nikdy jsem neuměl skvěle matematiku, neměl jsem v hlavě čísla a nebyl jsem schopný si logicky odvodit potřebné souvislosti. Oproti tomu z dějepisu nebo němčiny jsem si pamatoval cokoliv. Matematika mi prostě nešla a učitelé mě chtěli několikrát dát do zvláštní školy, hodně jsem tím trpěl. Nedošlo k tomu jen díky mé matce, která se za mě postavila a matematiku se se mnou učila.

Fotogalerie

Dobrá nálada je povinnou výbavou. | foto: Lukáš Zdařil
Jirka za tým Red Dragons Praha. | foto: Lukáš Zdařil
Jirka za tým New Cavaliers Praha. | foto: Lukáš Zdařil
Tentokrát v zeleném, za New Cavaliers Praha. | foto: Lukáš Zdařil
  • Dobrá nálada je povinnou výbavou. | foto: Lukáš Zdařil
  • Jirka za tým Red Dragons Praha. | foto: Lukáš Zdařil
  • Jirka za tým New Cavaliers Praha. | foto: Lukáš Zdařil
  • Tentokrát v zeleném, za New Cavaliers Praha. | foto: Lukáš Zdařil
  • Dobrá nálada je povinnou výbavou. | foto: Lukáš Zdařil

  • Jirka za tým Red Dragons Praha. | foto: Lukáš Zdařil

  • Jirka za tým New Cavaliers Praha. | foto: Lukáš Zdařil

  • Tentokrát v zeleném, za New Cavaliers Praha. | foto: Lukáš Zdařil

  • Dobrá nálada je povinnou výbavou. | foto: Lukáš Zdařil
  • Jirka za tým Red Dragons Praha. | foto: Lukáš Zdařil
  • Jirka za tým New Cavaliers Praha. | foto: Lukáš Zdařil
  • Tentokrát v zeleném, za New Cavaliers Praha. | foto: Lukáš Zdařil
Nicméně, dnes mám vysokoškolský titul. Pět let na vysoké škole pro mě bylo velmi poučných. Navíc jsem se potkal s lidmi, se kterými bych se za jiných okolnosti neměl možnost seznámit. Abych tady uzavřel tuto otázku, základní škola pro mě byla utrpení.

Potýkal ses někdy se šikanou?

Myslím si, že ne. Byl jsem totiž vždy mezi svými.

Jak jsi zmínil, vystudoval jsi Metropolitní univerzitu v Praze. Jaký obor konkrétně?

Vystudoval jsem obor Mezinárodní vztahy a Evropská studia, což je vlastně jedna z podmnožin politologie. Stručně a laicky řečeno zkoumá, jak to na zeměkouli funguje. Kdo je vedoucí, kdo má hlavní slovo, jestli jsou to státy nebo korporace, které mají dnes velkou moc. To jsou samotné mezinárodní vztahy. Co se týká Evropských studií, vznešeně řečeno neznamenají nic jiného, než je historie a vznik Evropské unie. Právě toto téma mi připadá hodně zajímavé. Pokud se to tak dá říci, vždy jsem byl jakýmsi eurofilentem.

„Život je hrozně super na to, aby ho člověk strávil jenom u televize a jídla.“

Jaký byl průběh tvého studia?

Zpočátku jsem vůbec netušil, že je možné studovat s tímto hendikepem. Když si nemůžeš během vyučovací hodiny napsat nic z výkladu, špatně se potom studuje. Ke studiu na vysoké škole mě tehdy doslova dovlekla jedna má velmi dobrá kamarádka, která již na Metropolitní univerzitě studovala. Tehdy jednomu panu profesorovi vysvětlila, že jsem velice dobrý, že bych mohl začít studovat, ale že mám tento hendikep. Zpočátku se na to moc netvářil, nicméně, zkusilo se to. Poté jsem studoval tím způsobem, že jsem měl diktafon. Jednotlivé záznamy z přednášek jsem si nahrával do počítače a měl je tak k dispozici pro učení.

Měl jsi možnost využívat i nějaké asistence?

Možnost jsem měl, ale asistenci jsem nevyužíval. Měl jsem štěstí. Díky diktafonu jsem mohl být samostatný.

„Někteří vyučující se dokonce oháněli autorskými právy.“

Vybavuješ si nějakou příhodu ze studia?

Určitě ano, bylo jich mnoho. Občas bylo některým profesorům obtížné vysvětlit, že si musím jejich výklad nahrávat, jelikož nepíšu a potřebuji materiály k učení. Někteří vyučující se dokonce oháněli autorskými právy. Pokud si výklad nahraji, mohu ho svévolně distribuovat, což se samozřejmě nikdy nestalo. Jednou jsem byl nucen konzultovat mé učební postupy s naší poradkyní pro studenty s hendikepem. Musel jsem si tehdy stát za svým, že si potřebuji výklad nahrávat.

Máš určitě specifické potřeby. Jak ti bylo uzpůsobeno studium na vysoké škole? Potřeboval jsi ještě něco kromě samotného diktafonu?

V podstatě nic.

„Před revolucí se nikdo moc nezabýval tím, co je to speciální pedagogika a jak může fungovat.“

Dokázal bys mi popsat rozdíly ve vzdělávání hendikepovaných v současnosti oproti tomu, jak to bylo za tvých mladých let? Vidíš v tom nějaký rozdíl?

Kdybych měl říci jedno slovo, je to trpělivost. Vzhledem k mé diagnóze člověk prostě pomalu čte, navíc si musím vše přečíst aspoň dvakrát. Poprvé pouze čtu, nahraju si text do hlavy. Podruhé čtu samotný obsah. Je to tedy trpělivost vyučujících nebo se to alespoň domnívám. Pokud totiž dostanu více času, lépe vše zpracuji. Je to také o vzdělávání vyučujících. Před revolucí se nikdo moc nezabýval tím, co je to speciální pedagogika a jak může fungovat.

„Vzdělávání je brána do světa, která je otevřena každému.“

Bavili jsme se o vzdělávání. Otázka na závěr, jak bys motivoval mladé lidi s hendikepem, co se týká vzdělávání.

Vždy jsem si říkal, proč oni můžou a já ne, vždyť nemohu tohle a nemohu tamto. Domnívám se, že vzdělávání je brána do světa, která je otevřena každému bez rozdílu. Navíc je vzdělávání také určitým prostředkem k tomu, aby člověk nebyl profesionální důchodce. Právě ze základní školy mám takových známých spoustu. Mnoho z nich zůstalo doma, seděli doma a sedí doma dodnes. Navíc je jim už přes 30 let a jsou z nich právě, již zmiňovaní profesionální důchodci. Čekají na to, až co jim stát dá, čekají, že budou mít důchod, chodí si pro jídlo a koukají se doma na televizi, takový stereotyp. Život je hrozně super na to, aby ho člověk strávil jenom u televize a jídla. Takže pokud nechcete být profesionální důchodci, dejte se na vzdělávání, ať je pak někdo ochoten vám za vaše znalosti zaplatit.

Autor: Jan Forbelský