Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 13/11/2019

Jiří Vágner: Pamatuji si jen, jak jsem ležel na břehu a čekal na vrtulník

S Jirkou se již nějakou dobu známe. Mohl by vás jako čtenáře překvapit tón komunikace, nicméně, právě naše přátelství je tím důvodem. Jirku jsem poznal během studia SŠ. Mladík, který se neustále směje a je plný optimismu, který by mohl rozdávat. Bere život s nadhledem. Co mu však osud nachystal do vínku?

Jiří Vágner, kvadruplegik.
Jirka vždy s úsměvem a pozitivním přístupem. | foto: archiv J. Vágnera

Jirko, jistě máš za sebou nějaký životní příběh. Mohl by ses o něj podělit?

Určitě. V 16 letech jsem dokončil první ročník střední školy. První den prázdnin jsem vyrazil s kamarády k rybníku, kde jsme se celý den koupali. Jednou jsem si zkusil skočit šipku, bylo to také naposledy. Narazil jsem hlavou o dno a zlomil jsem si tak páteř. Přestal jsem se hýbat a začal jsem se topit. Naštěstí mi z vody pomohli kamarádi, kteří mě vytáhli. Poté už si jen pamatuji, jak jsem na břehu čekal na vrtulník. Po týdnu jsem se probudil v brněnské nemocnici z umělého spánku. Následovala dlouhá rehabilitace.

Fotogalerie

Jirka Vágner. | foto: archiv J. Vágnera
Se spolužáky na školním výletě. | foto: archiv J. Vágnera
Po schodech to nepojede, asistence je nutná. | foto: archiv J. Vágnera
  • Jirka Vágner. | foto: archiv J. Vágnera
  • Se spolužáky na školním výletě. | foto: archiv J. Vágnera
  • Po schodech to nepojede, asistence je nutná. | foto: archiv J. Vágnera
  • Jirka Vágner. | foto: archiv J. Vágnera

  • Se spolužáky na školním výletě. | foto: archiv J. Vágnera

  • Po schodech to nepojede, asistence je nutná. | foto: archiv J. Vágnera

  • Jirka Vágner. | foto: archiv J. Vágnera
  • Se spolužáky na školním výletě. | foto: archiv J. Vágnera
  • Po schodech to nepojede, asistence je nutná. | foto: archiv J. Vágnera

Hendikep jsi získal. Jak těžké pro tebe bylo se vyrovnat s tak velkou životní změnou?

Zpočátku to bylo opravdu těžké. Myslím si však, že to měl každý, kdo zažil podobnou situaci. Naštěstí jsem měl a dosud mám velkou podporu rodiny a kamarádů. Každý víkend za mnou jezdili do nemocnice. Dva měsíce jsem byl v nemocnici a osm měsíců jsem strávil v rehabilitačním ústavu. Jezdili za mnou po celou dobu, podporují mě doposud.

„Rehabilituji pořád, musím, abych se udržoval.“

Jak dlouho trvala léčba, než ses dostal do současného stavu?

Jak jsem již uvedl. Dva měsíce jsem strávil v Brně, osm měsíců v Luži Košumberk. Následně jsem byl zhruba půl roku doma, kdy za mnou docházela rehabilitační sestra. Poté jsem byl šest týdnů v Kladrubech. Nyní jezdím každé léto, v srpnu, do Centra Paraple v Praze. Rehabilituji pořád, musím, abych se udržoval.

Jirko, ty studuješ na OA Olgy Havlové v Janských Lázních, obor Obchodní akademie. Jak ses o této škole dozvěděl?

O této škole jsem se dozvěděl již během pobytu v Luži. Říkala mi o ní paní psycholožka. Snažila se mě motivovat, že je to škola pro tělesně postižené, ať to zkusím, jsem mladý, co budu dělat doma? Tak jsem do toho šel, je to fajn. (úsměv)

„Je spousta sportů a činností, které můžu dělat.“

Často slýchám od mnoha vozíčkářů, že život na vozíku nekončí. Máš nějaké záliby, které jsi předtím neměl?

Určitě je to pravda. Věnuji se aktivně atletice vozíčkářů. Házím kuželkou, což je speciální dřevěná kuželka přímo na tento sport. Touto kuželkou hází kvadruplegici, jako jsem já. V neposlední řadě házím diskem. Je spousta sportů a činností, které můžu dělat. Rád bych se dostal na paralympiádu, podíval se do světa.

KVADRUPLEGIE je úplné nebo částečné ochrnutí všech čtyř končetin a trupu, způsobené poškozením míchy v dolní krční oblasti.

Aktuálně se věnuješ také atletice. Co pro tebe sport všeobecně znamená?

Sport jsem vždy miloval. Když jsem byl ještě zdravý, věnoval jsem se osm let řecko-římským zápasům. Sportoval jsem od mala, ve své podstatě sportuji celý život. Baví mě to, naplňuje a vždy se při sportu skvěle odreaguji.

Vzhledem ke svému hendikepu sis udělal řidičský průkaz. Ty a auto, kde si vozíčkář může udělat řidičák?

Řidičák jsem chtěl mít vždy. Když jsem se poprvé dostal do Centra Paraple, dostal jsem nabídku, že po dobu mého pobytu mám možnost dělat autoškolu. Neváhal jsem a přihlásil jsem se. Přímo do Centra Paraple jezdí paní, která měla upravené auto. Po dobu tří týdnů jsem neměl rehabilitace, ale každý den jízdy v autoškole. Ráno si mě vždy paní vyzvedla a poté mě zase přivezla. Nakonec jsem se dostavil na jízdy a testy. Auto je pro mě svoboda, je to super. Když se někdy nudím nebo nejsem ve své kůži, sednu do auta a jedu se někam projet.

Ve tvém životě je toho spousta, studuješ, děláš atletiku. Máš nějaké další plány do budoucna?

Určitě. Až dokončím studium, chci žít normální plnohodnotný život. Nechat si postavit nějaký pěkný bezbariérový bungalov, mít manželku a děti. Co se týká zaměstnání, chci být aktivní. Nebudu pořád sedět doma a litovat se.

HANDBIKE je speciálně upravené kolo na ruční pohon, které umožní aktivní pohyb osobám s postižením pohybového aparátu.

Otázka na závěr: Zmínil jsi svou zkušenost s psycholožkou. Jak důležitá pro tebe byla podpora psychiky hned po úrazu?

Když jsem byl v nemocnici v Brně, docházel za mnou psycholog. Přišel, zeptal se mě, jak se mám, půl hodiny jsme pak seděli, koukali z okna a on pak odešel. Můj psychický stav mi nejspíš srovnali kamarádi a rodiče, kteří za mnou pravidelně jezdili. Nicméně, v Luži byla paní psycholožka naprosto skvělá. Hodinu jsme si povídali, to bylo super. Navíc k tomu návštěvy rodičů a kamarádů, vše se skvěle doplňovalo.

Autor: Jan Forbelský