Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 08/11/2018

„Zachraňujeme potraviny, které pomáhají. Jinak by se zničily,” říkají vedoucí potravinové banky

Ledeč nad Sázavou - Potraviny jsou dnes nedostatkovým zbožím nejen v chudých afrických oblastech, ale využít je potřebují také sociálně slabší rodiny v tuzemsku. Na Vysočině toto zařízení pomáhá lidem zažehnat krizi. O fungování tamní potravinové banky mluví její šéf Miroslav Krajcigr a žena, která s myšlenkou na založení přišla, Iveta Vrbová.

Díky Ivetě Vrbové a Miroslavu Krajcigrovi funguje v Ledči nad Sázavou potravinová banka, která pomáhá potřebným.
Díky Ivetě Vrbové a Miroslavu Krajcigrovi funguje v Ledči nad Sázavou potravinová banka, která pomáhá potřebným. | foto: ISP21

Do kdy se vůbec datuje váš nápad na založení potravinové banky?
Iveta Vrbová: V létě si jedna rodina brala své děti na prázdniny z dětského domova, měli jich asi 12 a neměli finance na uspokojení základních potřeb, proto žádali charitu o nějaký příspěvek, teď co s nimi? Řekla jsem si, že přece musí existovat způsob, jak jim pomoci, protože když jim dáte jen peníze, nemáte to ten správný efekt. Pustila jsem se do vyhledávání. Zjistila jsem, že existuje potravinová banka v Praze a vyrazila jsem tam. Tak vznikla také u nás v roce 2014. Ovšem daleko před tímto datem jsme zjišťovali všechny potřebné informace a vyřizovali důležité dokumenty. Musejí být tři neziskové organizace, abyste ji mohli založit.
Miroslav Krajcigr: Spolupracujeme se všemi potravinovými bankami. Potraviny rozdáváme všem neziskovým organizacím, protože pro nás jsou důležití klienti.
Vrbová: Dobrý příklad je takový, kdy k nám přišla maminka s nemocnou dcerou a potřebovala pomoci. Samozřejmě jsme jí poskytli potraviny a bylo nám zcela jedno, pod kterou organizaci patří. V tomto případě uděláme sociální šetření a spojíme se buď se sociální službou, sociálním odborem, popřípadě starostou obce, zda se opravdu tato rodina nachází v takové sociální situaci, aby mohla čerpat potraviny.

Co je vlastně jejím cílem?
Vrbová: Je to určitě boj proti plýtvání potravinami. Zachraňujeme potraviny, které by jinak skončily na skládce. Všechny takové, které vám v obchodě spadnou a jsou neprodejné, zachráníme. Přidanou hodnotou je, že je distribuujeme do sociálních služeb a oni do rodin, či jednotlivcům, kteří se nachází na hranici chudoby. Personál je sesbírá, zavolají nám do potravinové banky, nebo už máme také nasmlouvané organizace, které si je vyzvedávají. Potravinová banka jinak nemůže rozdávat fyzickým osobám.

„V oběhu už je nový zákon, který říká, že všechny supermarkety nad 400 ㎡ musejí darovat potraviny, které neprodají potravinovým bankám.”

Jak to tedy funguje?
Vrbová: Pokud by někdo chtěl být klientem, udělám s ním šetření, domluvím se se starostou, či sociálním odborem, zda je situace daného člověka opravdu tak špatná a potom takový klient dostává balíčky, které potřebuje, nebo se samozřejmě na něčem dohodneme.
Krajcigr: Každopádně nemáme kompletní sortiment. Potraviny získáváme také z národní potravinové sbírky vždy jednou za rok. Potom také od prvovýrobců a od obchodů, od nichž to nemusí přijít přímo, protože po celém kraji máme asi 25 organizací, s nimiž spolupracujeme. Nastíním vám proces předání. Například Tesco ve Žďáru nasbírá potraviny, zašle dokumenty, protože máme společný internetový program. Konkrétní organizace, která potřebuje potraviny, zadá do programu data zboží, které si vzala a my jen kontrolujeme, jestli stavy sedí. Funguje kontrola zda se potraviny neztrácejí.

V potravinové bance zaměstnáváte také převážně lidi s hendikepem, že?
Vrbová: Je to tak, máme tu lidi s mentálním postižením. Ale samozřejmě máme zdravé lidi, kteří jim v práci pomáhají, zkontrolují jejich práci a poradí jim, co a kolik mají rozdělit do krabic. Pak si to sčítají a čárkují.

A podle jakého klíče tedy rozdělujete?
Vrbová: Lidé se přihlásí přes společnost Háta, o. p. s., sociální odbor atd. Ten má několik rodin v evidenci, kterým dáváme potraviny. Ovšem zase nechceme, aby to bylo návykové, ale na druhé straně nevidím důvod, proč by lidé neměli potraviny dostávat. Pokud jsou to lidé, kteří to vážně potřebují. Stejně by se potraviny zničily. Pořád si myslím, že je to lepší než sociální dávky. Prostřednictvím potravin se do rodin něco dostane. Pokud pošlete do rodiny alkoholiků peníze, k dětem se dostane minimum. V našem případě musí maminka minimálně alespoň ta kolínka uvařit.
Krajcigr: A já přidám ještě jednu zajímavost. V oběhu už je nový zákon, který říká, že všechny supermarkety nad 400 ㎡ musí darovat potraviny, které neprodají potravinovým bankám. Bojují proti tomu ovšem senátoři, kteří to berou jako diktát.
Vrbová: Připadá mi, že je to o neznalosti. Kdyby věděli, že to není diktát a jen kontrola prodejny například ve Žďáru. Vždyť ten obchod by to mohl dát komukoliv jinému.

Nepotřebných věcí se tak mohou pohodlněji zbavit.
Vrbová: A jsou rádi, protože potom nemusí dávat jakékoliv další výdaje za likvidaci na kafilériích.
Krajcigr: Byli jsme se na to podívat také v Maďarsku na konferenci a zajímal nás jejich model. Supermarkety tam dokonce dávají peníze potravinovým bankám, které už se o všechno postarají.

„Z drogérie nám sem dokonce dorazí i Sunar. Lidé si ho vezmou, protože jsou často na životním minimu, nebo minimální mzdě a nemají tolik peněz. Najednou mají i v azylovém domě Sunar za čtyři až pět stovek, který by si jinak nemohli dovolit.”

Vrbová: Nejvstřícnější supermarket je dnes Tesco. Mají spolupráci s potravinovými bankami několik let, ale jsou omezeni sortimentem. Soustředí se na pečivo, zeleninu a ovoce. Jen kdybyste viděl, jak to funguje právě v Maďarsku.

Povídejte.
Vrbová: Sejde se tam třeba 400 kilogramů potravin a lidé čekají u výdejen s taškami, zaměstnanci jim to navážejí a oni si to odnesou.
Krajcigr: Já si vzpomínám, že jednou jsme měli naše velké auto narvané po střechu krásnými potravinami ve skvělé kvalitě. Když jsme to potom vozili po sociálních službách, lidé byli moc rádi. V Maďarsku nás překvapilo, kolik lidí takovou pomoc potřebuje, protože ta země je na tom ekonomicky relativně dobře. U nás ještě lidé potravinové banky neznají.

Proč?
Krajcigr: I naše cílová skupina se na to dívá skrz prsty, protože některé potraviny v konzervách jsou v uvozovkách prošlé, ale o minimální dobu trvanlivosti, kterou ovšem nikdo nezná. Takže mají respekt. Jde o neznalost a lidé to bohužel nechtějí znát.
Vrbová: Na druhou stranu je třeba přiznat, že když mají lidé hlad, tak si takové jídlo vezmou.
Krajcigr: Z drogerie nám sem dokonce dorazí i Sunar. Lidé si ho vezmou, protože jsou často na životním minimu, nebo minimální mzdě a nemají tolik peněz. Najednou mají i v azylovém domě Sunar za čtyři až pět stovek, který by si jinak nemohli dovolit.
Vrbová: Právě i díky Sunaru pomáháme tak, jak jsem to ani netušila. Měli jsme přednášku o závislosti na drogách. Přednášející říkali, že od nás berou Sunary a odnaučují mámy, které jsou na „perníku” a na dalších tvrdých drogách, aby nekojily. Děti dostanou právě Sunar od nás. Byla to pro mě nová informace a moc mě to potěšilo. Měla jsem z toho opravdu moc dobrý pocit. Budu jen doufat, že takové maminky to dodržují.

Autor: Bohuslav Stehno