Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 16/08/2018

Školu neuděláš, tvrdila učitelka. „Kdyby mi dnes někdo řekl, že na něco nemám, mávnul bych nad tím rukou,” říká básník vozíčkář

Ledeč nad Sázavou - Odmalička byl smířený s tím, že vozík je jeho životní pomocník na cestách i v soukromí. Jenže podle něj i jeho stavu Václava Beránka posuzovala jeho někdejší třídní učitelka, jemuž vytvořila peklo v jeho vlastní třídě a otočila proti němu spolužáky. Vyčítala mu, že zdržuje ostatní, žádá nepřípustné výjimky a měla za to, že pro třídu je jen nevhodným přívěskem. Nejenže dnes šestadvacetiletý muž s diagnózou kvadruspastika po DMO má titul diplomovaného specialisty ze střední a vyšší odborné školy ve Světlé nad Sázavou, ale skládá básně, věnuje se žurnalistice a zkouší se prosadit v PR.

Václav Beránek pracuje v organizaci Háta
Václav Beránek pracuje v organizaci Háta | foto: ISP21

Jak tedy mladého kluka na vozíku přijímali stejně staří, přesto zdraví spolužáci?
Začal bych asi tím, že jsem byl už od základní školy až po střední mezi zdravými dětmi, tím pádem jsem byl integrovaný. Spolužáci byli vesměs v pohodě a brali mě, ale nenechte se zmást. Našli se mezi těmi lidmi na Základní škole v Lipnici nad Sázavou i špatné výjimky jak po stránce spolužáků, tak i mezi vyučujícími. Ta škola mě bez váhání na prvním stupni vzala a nemohu si na nic stěžovat. První zádrhel přišel až na druhém stupni.

Mezi učiteli? Zasedl si na vás někdo?
Je potřeba říct, že moje třídní učitelka na druhém stupni základní školy byla, jak bych to řekl… no zkrátka stará struktura, že. (úsměv)

„Když jsme ji poprosili, zda bych mohl mít diktát, kde bych písmenka jen doplňoval, nedohodli jsme se. Prý by to bylo neprůkazné a ona potřebovala zachytit, všechny gramatické jevy. Byly s ní velké boje.”

To jste řekl ještě velice mírně.
Vždyť víte, co myslím. (úsměv) Měla zažité ještě staré pořádky a komunistické uvažování, které do školy dnešních dnů prostě nepatří. Stala se nám s ní zvláštní věc. Když jsem si podával přihlášku na střední školu, zavolala si mojí maminku a spustila na ni s tím, že na střední školu asi nemám. Ještě se jí snažila říct, že si skrze mne dokazuje to, na co neměla. Navrhovala jí, že bych měl nastoupit do speciální školy.

Jak na vás i maminku slova této kantorky působila?
Když se na to tak dívám zpětně, říkám si, že kdyby mi teď někdo řekl, že na něco nemám, mávnul bych nad tím rukou a poslal ho někam, protože dnes jsem někde jinde, než kdysi na základní škole. Odbyl bych ho se slovy, že na to mám, že to zvládnu, protože vím, že myšlení a postoj k věci dělá hodně.

Tehdy jste byl ovšem ještě malý kluk. Zasáhla vás slova o marných pokusech?
No, zasáhla. Na základce jsem bral antidepresiva a došlo to ještě dál. Jako hendikepovaný žák jsem měl individuální plán vzdělávání a třídní učitelka ho měla dodržovat. Vysvětlím, v čem to mělo spočívat. Měl jsem psát zkrácené diktáty a měl mít psaní na počítači.

Nefungovalo to?
No to vůbec! Když jsme ji poprosili, zda bych mohl mít diktát, kde bych písmenka jen doplňoval, nedohodli jsme se. Prý by to bylo neprůkazné a ona potřebovala zachytit, všechny gramatické jevy. Byly s ní velké boje. (Kolegyně vstoupí do rozhovoru a povídá: Já myslím, že ses z toho vypsal v té své knížce, viď Vašku)

Říkal jste, že do kolektivu spolužáků jste zapadl. Zastávali se vás v těchto těžkých situacích?
Zastání bylo jen u jednotlivců, protože ke konci to došlo tak daleko, že třídní učitelka proti mě poštvala celou třídu. Řekla, že mám jen samé úlevy, musí mít něco extra a nic z toho není.

Změnilo se něco v jejím chování po těch letech?
To byste viděl, jak mi gratulovala, když jsem odmaturoval.

Zocelila vás doba, kdy jste si procházel peklem na základní škole?
Zocelil mě až pobyt na střední škole. Našel jsem tam učitelku, která mě směřovala a postavila moje myšlení úplně jinak. Trošku na buddhistické náboženství a v podstatě mi ukázala, jak na ty věci nahlížet, kterým směrem bych se měl dát. Tím směrem jdu dodneška.

Střední škola byla ale jiná písnička.
To ano. Studoval jsem ve Světlé nad Sázavou obor sociálně-správní činnost a zvládl jsem to. Když jsem si přebral maturitní vysvědčení, přišel za mnou ředitel školy a nabídl mi, jestli bych nechtěl zkusit ještě studium na vyšší odborné škole. Tak jsem se na to pořádně podíval. Vybral jsem si spíš ekonomické než technické obory a učil jsem se řízení sklářské výroby, což bylo určité pokračování ve studiu. Během střední školy jsem si osahal i ekonomiku, takže to bylo jen opakování.

Světlá nad Sázavou je sklářské město, ale k samotné práci v oboru vás nikdo nedovedl?
Ne. Když jsem se v chemii učil postupy výroby a tavení, to mi vůbec nešlo.

„Před pěti lety jsem začal psát poezii. Co mě k tomu vedlo, pochopíte i z názvu Když přijde Láska… Psaní je pro mě ventil a emoce ze sebe dám do textu.”

Ale máte skvělé přátele, kteří vám v životě jinak pomáhají.
To ano. Věděli jsme, že budu potřebovat speciální polohovací postel, tak moje bývalá spolužačka uspořádala Běh pro Vaška, z něhož se částka pokryla, byla to paráda. Bylo to po střední škole a po vyšší odborné škole. Byl to velký projekt pro mě. No a potom ledečtí basketbalisté, nebo házenkáři, už si přesně nevzpomenu,… zkrátka měli míč. (úsměv) Pořádali svůj turnaj, mezitím se rozhodli, že vybranými penězi mi také přispějí. Jsem za to moc rád.

Když jste mluvil o tom, že mávnete nad řečmi lidí, že něco nedokážete, tak se pojďme bavit o tom, co zvládáte a co dokážete.
Dokážu to, co si dovolím. (smích) Ale když se na to ptáte, tak v běžné denní činnosti potřebuji nyní asistenci čtyři hodiny denně v práci, ať se jedná o oblékání, nebo docházení na toaletu a hygienu. Na to prostě potřebuji mít někoho k sobě. Samozřejmě jej potřebuji i mimo zaměstnání. Spoustu dalších věcí zvládnu sám. Dělám práci na internetu, vymýšlím všechno možné a v Ledči nad Sázavou dělám PR a marketing.

Navzdory hendikepu jezdí Václav Beránek na koni
Navzdory hendikepu jezdí Václav Beránek na koni | foto: archiv Václava Beránka

Jak jste v organizaci Háta dlouho?
Přišel jsem v dubnu minulého roku a nastoupil jsem do Potravinové banky. Původně jsem tam měl dělat administrativního pracovníka. Podali jsme žádost na úřadu práce, ale tam to bohužel neklaplo. Lidé z vedení mi proto nabídli, že bych mohl kompletovat součástky, tam to také zrovna moc dobře nedopadlo. Ale když viděli mé webové stránky, napadlo je, že bych mohl dělat public relations. A to dělám od září 2017.

Jenže vy mnohem raději tvoříte, že.
Věnuji se kromě jiného poezii a psaní. Letos jsem si přibral další hodně zajímavou věc a už se na to moc těším. Již po třetí se zúčastním Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského. Spolupracuji tam s Milanem Pilařem, jenž je spoluzakladatelem tohoto projektu. Potkali jsme se takovou náhodou. Moje kamarádka Hela Dvořáková moderovala v Hitrádiu Vysočina, pozvala mě na charitativní sbírku pro jednu holčičku s DMO. Moderátor Ondra Rázl mi tehdy strčil do ruky mikrofon a já mluvil, mluvil a mluvil a nebylo možné mě zastavit. Od té doby mi říká - buď krátkej. (smích) Působil jsem ve Vysočině News, a když přišla doba návratu k původnímu názvu portálu, tak jsem se pánů zeptal, jestli se mnou počítají. Takto jsem se k tomu dostal. Milan se mi snaží pomáhat a vlastně je i jedním z kmotrů mé knížky.

Napsal jste knihu?
Vydal jsem jí na konci roku 2017 úplně sám bez vydavatelství. K sehnání je v jihlavském knihkupectví Otava, nebo na internetu přes mé webové stránky. Ta knížka do jisté míry kopíruje můj život. Je to vlastně celé o mně.

V minulosti s vámi také natáčeli dokument, že?
To bylo v roce 2012 ve spolupráci s Hitrádiem Vysočina a jmenuje se, Byl mi dán dar. Mapují tam celý můj život, mluví tam i moje maminka. Můžete ho najít také na internetu.

Kdy jste začal psát básně?
Před pěti lety jsem začal psát poezii. Co mě k tomu vedlo, pochopíte i z názvu Když přijde Láska… Psaní je pro mě ventil a emoce ze sebe dám do textu. Právě proto to dělám. Básně mi pomáhají vyrovnat se se životem.

A jak vám to jde?
Píšu pořád. (úsměv) Budu moc rád, když nezůstane jen u téhle jedné knížky. Já jsem připravil básně a herečka Horáckého divadla v Jihlavě Tereza Otavová je opatřila ilustracemi. Tady v zaměstnání připravuji i Háta noviny a sám si spravuji osobní webové stránky, o kterých jsem už mluvil. Píšu také články, ale v poslední době mě zaměstnává hlavně poezie. Jak vidíte, je toho dost co dělat.

Letní žurnalistické školy jste se ale také účastnil. Povedou tedy vaše kroky někam směrem k žurnalistice, nebo si myslíte, že je to nereálné?
Žurnalistika mě baví, ale být novinářem bych úplně být nechtěl. Dělalo by mi problém být nestranný. Protože vždycky, když člověk píše nějaký článek, neměl by do něj vkládat svůj názor a to mi nejde.

Ale takový úzus je ve střední Evropě, americká i britská společnost už to bere více.
A já si myslím, že tu takovou kulturu mít nebudeme.

Když jste tak činorodý, zvládnete při svém hendikepu nějaký sport?
Mám sport, který miluju - jezdím na koni! A když je teplá voda, tak také plavu v bazénu. (úsměv)

Autor: Bohuslav Stehno