Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Reportáž 09/08/2018

Na hradě dostali druhou šanci, jak žít. „A brzy půjdeme do chráněného bydlení,” říká šéf Domova na Rychmburku

Předhradí/Rychmburk - V malebné vesničce Předhradí nedaleko východočeské Skutče stojí hrad s názvem Rychmburk. Ale strach z něj mít nemusíte. Všichni si tu žijí spokojeně a v symbióze s okolním prostředím. Zní to až pohádkově, viďte.

Rychmburk kromě jiného dělá zajímavé akce na nádvoří, kde spojují jak klienty, tak veřejnost
Rychmburk kromě jiného dělá zajímavé akce na nádvoří, kde spojují jak klienty, tak veřejnost | foto: Domov na hradě Rychmburk

Hradního komfortu si tu ovšem již dávno neužívají šlechtičny a hraběcí páni. Dnes za zdmi žijí lidé s duševním onemocněním. Každý tu hledá něco jiného. Někteří jdou za novým smyslem života, důstojným domovem pro zbytek života, jiným tu pomáhají k restartu před novým začátkem života.

„Nejspíš jsme unikátní v tom, že máme speciální službu pro lidi s chronickým duševním onemocněním. Většina našich klientů jsou lidé s diagnózou schizofrenie, potýkají se s bipolární poruchou, depresemi, mániemi,” říká Jakub Vávra, ředitel Domova na hradě Rychmburk.

„Mnoho klientů, kteří nastupují do zařízení je ve věku kolem padesáti let. A té nejmladší, která k nám přišla, bylo devatenáct let,” míní Vávra.

Museli rekonstruovat

Hradní komplex dříve vlastněný rodem Taxisů přitom od padesátých let sloužil jako domov pro seniory. V jednotlivých pokojích se ještě v hluboké minulosti tísnili na lůžkách lidé po deseti až dvanácti. Pardubický kraj, majitel památky, v roce 2007 rozhodl o zřízení specifické pobytové sociální služby pro lidi s vážným duševním onemocněním. (pozn. aut.: na hradě dnes žije už jen 26 obyvatel)

V roce 2011 spadla ve druhém patře omítka stropu a zranila jednoho klienta. „Celé patro bylo zavřené a čtyři roky se rekonstruovalo. Je tu nový obnovený krov, v němž se zachovalo hodně původních prvků včetně barokních trámů. Máme i komplet nové stropy, ale byla to velká investice,” vysvětluje Vávra.

Organizace provozuje pobytové sociální služby, domov se zvláštním režimem a chráněné bydlení. V současnosti z hradu postupně klienty přemisťují do běžného bydlení v domcích.

Na poskytování ústavní služby jsou vybavení, mají profesionální proškolený personál, jednou za čtrnáct dní dojíždí do zařízení za klienty psychiatr a dvakrát do týdne obvodní lékař. „Je to všechno skvělé, ale je to ústavní služba, jejíž základní princip, na rozdíl od komunitního bydlení je, že klienti se musí podřizovat tomu, že tu funguje nějaká instituce, že se lidé střídají ve směnách. Ale zároveň se o většinu věcí služba postará a nemusí mít starost o stravování, úklid a hygienu,” přemítá Jakub Vávra.

Začínají od jednoduchých činností

Samostatný život a vlastní bydlení je ovšem jiná kapitola. Přestože si jej klienti osvojují už během režimu na hradě, Vávra jedním dechem dodává, že ne každý by ovšem zvládl život v chráněném bydlení kvůli zcela jiným nárokům. „Tam je to obráceně. Vychází se z potřeb klienta a dává se mu pouze míra podpory, kterou nezbytně potřebuje. Tím se snažíme přispět k tomu, aby se jeho kompetence zlepšovaly,” připomíná. „U dvou klientů se časem ukázalo, že to pro ně není vhodné bydlení a vrátili se do naší služby,” doplnil Vávra.

V integračním centru na penzionu před hradem však žije deset lidí, kteří se již od ústavní služby více osamostatnili. Žijí takřka běžným životem. Mají služby na úklid, připravují snídaně i večeře pro ostatní, snaží se udržovat pořádek.

„Začínáme od nejjednodušších věcí a to jsou sebeobslužné činnosti,” vysvětlil Vávra. „Představte si to, jako byste byli na dovolené s all inclusive, tedy plný servis. A za rok se posunuli k tomu, že nechodí paní uklízečka, lidé si uklízejí, perou, snídaně a večeře si připravují ve službách. Když někdo řekne, že si chce snídani připravit sám, tak i to je možné,” popisuje pokroky, které klienti domova dělají.

Klienti během pobytu pracují i v předhradním parku
Klienti během pobytu pracují i v předhradním parku | foto: Domov na Hradě Rychmburk

Ale jak už to bývá i v běžném životě, ne vždy jde všechno hladce, klienti se někdy snaží svým povinnostem vyhnout. Pokud jsou vyčerpaní, nechtějí pracovat nebo jim to nedovoluje jejich zdravotní stav. „Samozřejmě, že když z deseti chlapů jeden řekne, že dnes zrovna nechce vařit a je tam skupinový tlak. Někdo to unese, někdo ne. Je to náš pilotní program, aby penzion mohl fungovat samostatně a obědy by se do budoucna pravděpodobně dovážely. Chápeme, že strávit den vařením také není dobrým smyslem života,” uvědomuje si.

Nový život ve Skutči

O krok dál je chráněné bydlení ve Skutči, kde v běžných bytech žije již sedm lidí, kteří se přestěhovali z Rychmburku. „Byť mají podporu pracovnic, spoustu věcí nutných ke každodennímu životu si musí zajistit. Od roku 2015 se podpora hodně snížila,” míní Vávra.

O tom, že ve společnosti panují velké předsudky vůči lidem s duševním onemocněním se vedení organizace přesvědčilo, když při dalším rozšiřování možností bydlení klientů z Rychmburku vznikla ve Skutči petice občanů, vyjadřujících obavy o bezpečnost dětí. Naštěstí se část občanů i vedení města postavili za možnost důstojnějšího života pro lidi s duševním onemocněním. V září 2018 se z Rychmburku přestěhuje do komunitního bydlení ve Skutči 10 klientů z hradu. V listopadu k nim přibude dalších šest do nového objektu chráněného bydlení. O rok později se do Skutče přesune i vedení organizace a denní programy pro klienty. Do roku 2021 by měly být v obci Předhradí postaveny dva nové domky pro 12 klientů a tím bude dokončena transformace tohoto zařízení.

Organizace i Pardubický kraj však trvají na tom, aby po stěhování hrad nezel prázdnotou a nabízel využití i široké veřejnosti. Studenti z Ústavu památkové péče fakulty architektury, proto mají za úkol navrhnout budoucí využití hradu. Hrad patří Pardubickému kraji a objekt by se potom měl využívat pro veřejnost. Hledá se forma využití, hrad by měl být přístupný jako kulturní památka. Uvažuje se například také o možnosti ubytování.

Autor: Bohuslav Stehno