Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 04/07/2018

Z nuly zpátky na sto procent. „Mám vysněnou práci, chci se zlepšit v jazycích,” říká muž, který dnes šéfuje výrobě

Červený Kostelec - Představte si, že vám jediný moment převrátí život zcela naruby. Romanu Martincovi operace cysty v mozku mnohé vzala, ale i mnohé dala. Vidí dvojmo, nesmí se unáhleně naklánět, musí si hlídat svoji pohodu. Po zákroku byl dlouho doma a se vším mu pomáhala jeho žena, která je sama hendikepovaná a ovládá jen jednu ruku.

Roman Martinec je dnes šéfem výroby sirupů v podniku Pro-charitu.
Roman Martinec je dnes šéfem výroby sirupů v podniku Pro-charitu. | foto: ISP21

Roman Martinec dodnes statečně bojuje s vlastní tělesnou rovnováhou, o niž částečně přišel. Když se po měsících domácí péče vrátil zpět do zaměstnání, musel se přidržovat vinou horší stability zdí a jeho šéfové byli přesvědčení, že pije alkohol. Život tomuto neustále pozitivně naladěnému srdnatému muži zachránila péče lékařů, vlastní houževnatost, jeho žena, děti a podnik Pro-Charitu.

Dnes tu pracuje jako šéf výroby bylinných sirupů, je obklopen tunou lejster, ale on si v nich lebedí. Považuje si, že může být v kolektivu a dělat práci, která ho baví a naplňuje. Ale svůj inspirativní příběh o tom, kterak se ze dna odrazit zpátky do společnosti už vám poví sám.

Vaše funkce je od začátku velmi důležitá.
To ano, protože jsem tu začínal jako uklízeč na čtyři hodiny týdně.

A potom jste se posunul až sem.
Teď dělám na plný úvazek 8 hodin denně.

Kde všechny ty osudové okamžiky začaly?
První diagnóza byla taková, že mám nádor v hlavě, ale nakonec to byla cysta, která se mi nahromadila v hlavě. Byl to velký objem a tlačil mi centra v mozku. Proto jsem v květnu 2010 podstoupil operaci.

„Noční směny (v předchozí práci) mi nedělaly dobře, ty mi ovšem nesvědčily ani před operací ani po ní. Při ranních směnách po noční jsem začal kolabovat, takže s tím byly ještě větší problémy. Po roce a půl jsme potom ukončili úvazek.”

Znamenalo to, že byste mohl i ochrnout?
Měl jsem hrozné bolesti hlavy, tlačilo mi to na orgány - na oči, na pohybové centrum. Hrozilo, že o tohle všechno přijdu. Lékaři vše odoperovali, v čele s panem doktorem, kterému jsem vděčen, že jsem tady, tak jak jsem, ale museli mě následně také rozchodit. Na den mi vypadlo myšlení. Nevzpomněl jsem si na jméno, příjmení, kdo jsou lidé kolem mě. Vlastně vůbec nic. A potom to zase všechno naskočilo, dokonce i všechny události před operací. S viditelností očí bojuji dodnes.

Máte zhoršené vidění?
Dvojité vidění, ale už jsem si zvykl.

Nijak dál vás operační stav neomezuje?
Nesmím se předklánět, protože jakmile se předkloním, neudržím stabilitu a začnu kolabovat. To víte, mozek už byl jednou narušený a s tím se těžko něco dělá. Když si chci tedy zavázat tkaničku od bot, musím na kolena. Mám to už vyzkoušené a je to v pořádku, funguje to. Nesmím zároveň dělat prudké pohyby hlavou.

Tenkrát vám bylo 36 let. Dnes jste o osm let dál. Pracoval jste po operaci?
Byl jsem doma rok na neschopence a pak se vrátil do svého tehdejšího zaměstnání, kde jsem mistroval na tři směny. Noční směny mi nedělaly dobře, ty mi ovšem nesvědčily ani před operací ani po ní. Při ranních směnách po noční jsem začal kolabovat, takže s tím byly ještě větší problémy. Po roce a půl jsme potom ukončili úvazek. Ve firmě bylo velké snižování stavů a propouštělo se 300 až 400 lidí včetně toho, že najednou by byli i mistři navíc. Takže jsem šel i já. Potom jsem zkoušel další zaměstnání na tři směny a tam jsem opět kolaboval. Zkrátka to nešlo.

„Po uklízeči, bezpečákovi a řidiči jsem šel na další post. Máme tu dnes dvě výrobny - sirupárnu a chemickou výrobnu formaldehydu. Zeptali se mě potom, jestli bych to nechtěl dělat, protože před operací jsem patnáct let mistroval ve výrobě elektromotorů.”

To musely být opravdu těžké časy.
Když jsem byl na operaci, manželka byla zrovna v pátém měsíci těhotenství, takže se nám záhy narodilo druhé dítě, kluka jsme měli. A po dvou letech se nám narodil třetí syn a s tím jsem zůstal na rodičáku. Moje žena potom sehnala zaměstnání v podniku Pro-charitu jako účetní, a tak jsme si prohodili mateřskou. Šel jsem na poslední rok mateřské, zůstal jsem se synem doma a manželka šla dříve do práce. Potom nastala situace, že ke konci mateřské jsem začal do Pro-charity docházet právě jako uklízeč na 4 hodiny týdně. Do jiné budovy, než sídlíme dnes.

Věděli už tenkrát v Pro-charitě o vašich schopnostech, a co jste vystudoval?
Asi jim to manželka řekla. (úsměv) Nastoupil jsem jako uklízeč s tím, že nejsem schopný manuálně pracovat kvůli operaci. Všechno jsem vyzkoušel, dělal uklízeče na jiné budově. Potom jsme přeskočili na výpomoc jednomu dotyčnému zaměstnanci ohledně bezpečnosti práce pro Pro-charitu. Předal mi potom všechny dokumenty, s uklízením jsem skončil a začala moje práce na čtyři hodiny úvazku denně. Syn šel dříve do školky a já se tedy postupně zapojoval do procesu. Potom jsme se přestěhovali do této budovy, začal jsem také jezdit a rozvážet sirupy. Začal jsem vypomáhat i ve skladu, ale bedny a těžké věci jsem kvůli operaci nepřenášel, protože mi to nedělalo dobře. Když to bylo potřeba, tak jsem si zavolal jiného člověka. Právě kvůli mému zdravotnímu stavu.

Jak jste postupoval dál?
Po uklízeči, bezpečákovi a řidiči jsem šel na další post. Máme tu dnes dvě výrobny - sirupárnu a chemickou výrobnu formaldehydu. Na obou pozicích tu byly dvě vedoucí výroby. Ta na oddělení produkce sirupů odstoupila, protože na tom byla zdravotně špatně a odešla. Zeptali se mě potom, jestli bych to nechtěl dělat, protože před operací jsem patnáct let mistroval ve výrobě elektromotorů. Odtud se tu dozvěděli, jaké mám schopnosti, protože jsem tam vedl třicet až šedesát, v jednu chvíli dokonce sto dvacet lidí. A tady jich vedu zhruba šestnáct. Nabídli mi místo vedoucího výroby sirupů. Kolegyně, která dělala jiný výrobek HistoFor začala dělat kvalitářku, výroba tohoto výrobku přešla také pod mou správu a firma mi navýšila úvazek na plných osm hodin.

To je po takovém vývoji neuvěřitelné.
A přitom se spousta lidí diví, že mým snem vždycky bylo - mít počítač, kancelář a haldu papírů kolem sebe.

Vážně?
Jasně. Když tady před vámi otevřu skříň (otevírá ji) a vidím tady spoustu šanonů a tady spoustu šanonů, tak mi věřte, že je to můj sen. (usmívá se) A mně se to splnilo.

A já mám kolem sebe nerad tolik papírů a kancelář raději vyměním za práci v terénu.
Tak to máme přesně naopak. (úsměv)

Takže jste teď po všech stránkách spokojeným člověkem?
Spokojený, vyvážený a nemám si nač stěžovat. Vždyť nač? Manželka tady v podniku pracuje také, děti jsou zatím zdravé, já po operaci hlavy chodím na kontroly. Přece mi hrozilo i oslepnutí. Oči mi totiž mohli i po té první operaci ještě operovat, ale existovalo tu riziko narušení očí. Doktor by mi musel přestřihnout oční žilku, a jak by opět dorůstala, zase by mě museli operovat. To by byly tři operace za sebou a pokaždé by se mi snižovala kvalita zraku. Navrhovali mi nechat to do chvíle, kdy mi žilka doroste a počkat, co to udělá. Teď jsem ve stavu, že už se to nedá operovat. Odchylka je totiž tak malá, že se nenajde doktor, který by si takový zákrok risknul. Podle vyšetření má oko sedm nervů a mně se jeden vychýlil, ale je tak málo vychýlený, že lékaři nepoznají, který to je.

„Žena mi pomáhala psychicky i fyzicky, abychom to měli jednodušší. A ke všemu je nutné říct, že moje paní má funkční jen jednu ruku. Takže se starala o mě, o našeho prvního kluka a dalšího čekala. Každý den za mnou ještě jezdila, psychicky mě podporovala i v nemocnici.”

A jak funguje váš zrak?
Používám na dvojité vidění speciální brýle, ale nikoliv dioptrické. Když se koukám do počítače, skla mi lámou obrazy a dávají vidění do normálu.

Takže to funguje na podobném principu jako 3D brýle na plátno v kině?
Dá se říct, že ano. De facto je to asi takto - když nemám brýle, mám všechno kolem sebe rozhozené, ale jakmile je nasadím, vidím to jen jednou a jsem spokojený. (úsměv)

Jak to vlastně bylo s tou cystou?
Bylo mi řečeno, že jsou to drobné až miniaturní kuličky rozmístěné po celém těle, které má každý. Srazily se mi bohužel v jednu velkou a usadily se v mozku. Doktor, který mě operoval, říkal, že cystu operuje často. Stává se prý, že do cysty omylem skalpelem řízne, ona splaskne a vyteče. Navrhoval mi, jestli chci do hlavy a do mozku dva vpichy. Jedním by navrtal, druhým by odsál a bude to v pohodě. Zároveň připomněl, že cysta se může za patnáct až dvacet let nafouknout znovu, až budu starší a nemusel bych tu operaci rozchodit. Proto jsem se rozhodl, že cysta půjde ven. Po operaci lékař řekl mé ženě, že do cysty třikrát řízl a nezměnila tvar. Byla tvrdá jako kámen, což ještě nezažil, a proto raději nález poslal ještě do laboratoře, abychom zjistili, jestli to nebylo ještě něco jiného. Zaplať pánbůh, nebylo.

Jak jste se vůbec o problému v hlavě dozvěděl?
Původně mi v náchodské nemocnici úplně na začátku všeho řekli, že mám v hlavě nádor. Až ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové na tomografii CT zjistili, že je to velká až ohromná cysta. Všechno se zjistilo tím, že jsem šel na oční a lékařka se mi nemohla podívat na oční pozadí, protože jsem ho měl zalité krví. Tam mi řekli, že se něco děje v hlavě, ať nečekám a jdu si pro výsledky. No a v pátek už jsem ležel v hradecké nemocnici a v úterý jsem šel na operaci.

Kdy vás pustili do domácího ošetřování?
Pustili mě za nějakých osm až deset dní, což domluvil náchodský lékař na rehabilitaci. V náchodské nemocnici jsem tři týdny ležel právě na rehabilitaci, učili mě znovu chodit, protože mě nohy neposlouchaly a nechtěly chodit, měl jsem narušenou stabilitu. Postupně jsem se rozchodil také o berlích.

Jak bylo těžké vrátit se do normálního života?
Vrátil jsem se zpátky domů, žena byla dlouhodobě doma, protože v té chvíli byla těhotná. Takže najednou jsme tam byli oba. Ona mi pomáhala psychicky i fyzicky, abychom to měli jednodušší. A ke všemu je nutné říct, že moje paní má funkční jen jednu ruku. Takže se starala o mě, o našeho prvního kluka a dalšího čekala. Každý den za mnou ještě jezdila, psychicky mě podporovala i v nemocnici.

A jak moc velký hendikep má vaše žena?
Má to od narození, protože jí při porodu vyhodili rameno levé ruky a porušili nervy, zjistili to až druhý den. Nahodili ho sice zpátky, ale ruka se jí už nechytla. Proto má nehybnou levou ruku. Ale mne postavila na nohy po operaci a vychovala tři kluky.

Kdy jste se dostal konečně zpátky mezi lidi?
Byl jsem rok doma a potom jsem se vrátil do zaměstnání. Jenže jsem měl problémy s pohybem po hale, protože jak jsem viděl všechno dvakrát, musel jsem se přidržovat. V práci si ovšem mysleli, že jsem se napil, protože jsem chodil takříkajíc cik cak. Doma se mi často stávalo, že jsem pokládal skleničku na stůl a spadla na zem. To proto, že jsem jí dával vlastně na ten druhý stůl, který jsem viděl. Nebo jsem ji chtěl naopak sebrat a nesebral, protože jsem zase viděl tu druhou. Nevěděl jsem, co je originál a co je kopie. Dlouhou dobu jsem navíc neřídil, vlastně až po osmi letech. Nyní mám konečně brýle, které mi pomáhají obraz dát dohromady. Všechno předtím odřídila žena, do toho se nám narodilo třetí dítě, dnes máme jen samé kluky. (úsměv) Šlo to všechno pomalu, až to dopadlo do tohoto stádia.

„Každému říkám, ať za mnou přijde, protože všechno je o domluvě. Když někdo není v pohodě, může přijít a pobavíme se o tom. Ve firmě, kde jsem vedl 60 zaměstnanců, jsem už na každém viděl, že se něco děje a nemuseli mi nic říkat.”

Takže jste dnes již v plně rehabilitovaném stavu?
Jsem rozchozený, ale kompletně zdravý nebudu už nikdy. Už vím, co můžu a nemůžu a také vím, co mohu dělat se svým tělem, protože když udělám prudký pohyb, musím si potom sednout. Jsou také dny, kdy je mi špatně, ale stačí tekutina, sedět, uklidnit se, rozdýchat to a pomalu vyjít. Nemohu zvedat ani těžké věci ze země. Jednou už se zkrátka mozek otevřel a příznaky jsou nadále.

Máte neuvěřitelnou houževnatost, vůli a trpělivost. Kam se chcete dál posunout?
Práci mám vysněnou, ale rád bych se ještě zlepšil v jazycích, ale nikdy jsem na to nebyl. Už ani na základce jsem nebyl na řeči. (smích) Pamatuji si ještě trochu ruštinu, ale to je tak všechno. Jazyky zkrátka neumím a to je moje velká nevýhoda. Některé e-maily mi přeposílají v angličtině, ale mám smůlu a nepřečtu si to. Ale jestli chci ještě vážně něco dokázat, tak chci mít hlavně zdravou rodinu, aby nám všem sloužilo zdravíčko, protože to je moc důležité.

A máte ještě nějaké další plány?
Žena by ještě chtěla holčičku, ale v mých letech už do toho nechci jít, protože věřím tomu, že by to byl další kluk a na holku by to už nedopadlo. Kamarád, mi ale pořád říká, že na fotbal je potřeba jedenáct kluků. Ale řekl jsem, že tři stačí.

A co v práci? Chtějí vás posunout ještě dál?
To byste se musel zeptat vedení. (úsměv) Ale je pravda, že práci se snažím organizovat tak, abych se nemusel neustále ptát vedení, zda můžu tohle a toto už zase ne. Víte, manažer výroby už je tady u nás dost vysoká funkce. A musíme myslet na to, že mi ještě pořád zůstala pod křídly bezpečnost práce, nikomu jsem jí nepředal. Měla to převzít jedna paní, která tu pracovala, ale ze zdravotních důvodů skončila. Dělám tedy oboje dál. Mám toho teď dost, někdy se to nakupí a je toho hodně. Někdy jsou lepší dny, ale zatím mě to uspokojuje a nevím, kam bych se tady u nás mohl ještě dostat výš. Už takhle jsem udělal velký posun a ani jsem nikdy nečekal, že bych se dostal do této funkce. Měl jsem nějaké zkušenosti s organizováním lidí, mám pod sebou samé ženy ve všech výrobách plus jednoho skladníka.

Jak k nim přistupujete?
Každému říkám, ať za mnou přijde, protože všechno je o domluvě.

Takže uplatňujete hlavně lidský přístup?
Je to přesně tak, jak říkáte. Když někdo není v pohodě, může přijít a pobavíme se o tom. Ve firmě, kde jsem vedl 60 zaměstnanců, jsem už na každém viděl, že se něco děje a nemuseli mi nic říkat. De facto, tady jsme chráněná dílna a ve výrobách nemám nikoho, o kom byste mohl říci, že je stoprocentně zdravý člověk, každý má nějaké omezení tělesné nebo zdravotní. Od bolestí zad, přes oči, ruce, bolesti páteře a tak dále. Vím, kdo co může dělat a vím, že někdo udělá tohle, ale její kolegyně už to dělat nemůže, protože kdyby se například shýbala, dva měsíce by byla mimo práci a neuvidím ji. Je to o komunikaci s lidmi, protože když vám to někdo nebude chtít říct, tak vám neřekne, co mu je. Někdo se za to stydí, nebo si myslí, že podráží sám sebe. Pořád lidem říkám, ať mluví na rovinu. Nemám totiž rád, když mě někdo obchází kolem a říká mi věc, která není pravda a všechno se má jinak. To mi na podřízených vadí úplně nejvíc. Jsem upřímný člověk a mám rád upřímnost. Takže když za mnou někdo přijde s tím, že ho bolí ruka, řeknu mu - najdeme vhodnou práci, abys to mohl dělat druhou rukou, nebo běž dnes domů, zítra si hodiny naděláš.

To je rozumné. Když jste mluvil o skladu, znamená to, že by se vám sem hodila i zdravá pracovní síla?
To bych ani tak nepotřeboval, ale sháním pomocníka do skladu, protože tu máme skladníka, co zvládá obhospodařit obě výroby a skládá auto dohromady. Nikdo z mých podřízených nemá plný úvazek, všichni jsou na částečném včetně skladníka. Takže právě proto budu potřebovat dalšího skladníka na částečný úvazek.

Když shrneme vaše inspirativní povídání, napadá mě už jediná otázka. Zachránila vám Pro-charitu život po životě?
Každopádně ano. A navíc tu děláme bylinné sirupy, což je pro zdraví. Pro-charita mi výrazně pomohla. Jsem jí zavázaný, že mě postavila na nohy a své ženě za to, že se tu zmínila o tom, že má doma muže po operaci na mateřské, který může začít uklízet. Uklízečka tu totiž žádná nebyla. Mé paní patří velké díky, že mě sem „dostrčila”. A další postupy už byly na mně. Všechno nás žene dál. Někomu stačí, aby si uřízl palec, a ztrácí chuť do života, někomu stačí málo a snaží se žít dál - po operaci mozku, bez jedné ruky - žijeme dál, snažíme se vychovávat všechno, co je kolem nás. Všechno se dá zvládnout.

Autor: Bohuslav Stehno