Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 27/08/2018

Šéf Domova Rychmburk: „Západ destigmatizuje duševně nemocné. Česko na tom začíná pracovat.”

Předhradí - Lidé s duševním onemocněním chtějí a musejí pracovat. Už proto, aby se rozvíjeli a měli také sociální kontakt. Proto se pro ně hledají možnosti uplatnění, aby si mohli vydělat na trhu práce, aby se na ně postupně také měnil pohled, který už je ve vyspělých evropských zemích dávno jiný. Také o tom mluví Jakub Vávra a Iva Novotná v druhé části našeho povídání z Domova Rychmburk

Sociální pracovnice Iva Novotná a ředitel Jakub Vávra z Domova na hradě Rychmburk pracují s lidmi s duševním onemocněním
Sociální pracovnice Iva Novotná a ředitel Jakub Vávra z Domova na hradě Rychmburk pracují s lidmi s duševním onemocněním | foto: ISP21

Jak se obrací pohled na lidi s mentálním hendikepem a duševním onemocněním v běžných firmách?

Jakub Vávra: V tuto chvíli nemáme nikoho zaměstnaného na běžném trhu práce.

A zájem klientů pracovat v takových společnostech je?

JV: Jsme teprve na začátku spolupráce s podnikem Syntex ve Skutči. Klienti sami mají zájem tam pracovat na zkrácený úvazek a je tam i vstřícnost od firmy. Teď tam byla sezónní přestávka přes zimu u prací na údržbě venkovní zeleně a podobně. Dokonce to vzniklo tak, že impuls na zaměstnávání klientů vzešel od ředitele této firmy. Je to tím, že sídlí vedle objektu, kde bude část klientů bydlet. V minulosti za námi přišla i stavební společnost Skos, která měla zájem o člověka na úklidové práce. Jinak nás nikdo neoslovil. Ovšem byť to jsou podniky na běžném trhu práce, většinou jejich šéfové mají zkušenost a sociální cítění. Nedokáži si prozatím představit zaměstnávání klientů v běžných firmách. Přece jen mají specifické podmínky a minimálně by potřebovali pracovního asistenta alespoň zpočátku. Je tu také riziko, že se člověk ráno probudí, je mu zle a zjistí, že do práce prostě nemůže. Z hlediska efektivity práce naši klienti nikdy nebudou pro takové podniky zajímaví, pokud jde o výkon. Ale mohou být zajímaví, protože to vytváří také obraz firmy, že zaměstnává a spolupracuje.

„Spolupracujeme s Národním ústavem duševního zdraví, víme, že se připravuje destigmatizační kampaně a různé cesty, jak pracovat s veřejností. Chystají komunikační manuál, který nabídnou i novinářům. Na pravou míru v tomto materiálu uvádí informace a vyvrací mýty o duševních onemocněních.”

Zařizovali jste už někomu pracovního asistenta?

JV: Vybavuji si jen takovou veselejší příhodu. Spolupracovali jsme se školní jídelnou ve Skutči, kde paní ředitelka nabídla zaměstnání našim klientům. Bohužel to potom fungovalo tak, že naše pracovnice doprovázející klienta dělala většinu z té jeho náplně sama. A byla to poměrně velká plocha na úklid. Takže jsme si vyhodnotili, že to není úplně vhodné. (úsměv)

Pojďme se bavit ještě o fenoménu schizofrenie. Je ještě pořád pro běžné firmy předsudkem?

JV: Řekl bych, že jo! Když se řekne, že má člověk schizofrenii, pro spoustu podniků je to problém. Zaměstnali by asi kohokoliv, ale takového jedince ne, protože předsudky a mediální obraz jsou velmi negativní. Je důležité říci, že mluvíme jen za naše klienty. Buď jsou hospitalizovaní, nebo jsou u nás. V naší službě je jen malá část z celkového počtu lidí trpících schizofrenií. Je mnoho lidí, kteří s touto nemocí mají rodiny, chodí do práce, žijí běžný život a jejich okolí to ani neví. Možná, že kdyby to zaměstnavatel věděl, mohlo by to být nějaké stigma. Dokáži si představit, že by pak zvolil někoho jiného vzhledem k předsudkům, ale kolem nás je hodně lidí s touto nemocí a žijí celkem běžně.

Proč existují alespoň ve vašich očích v naší společnosti stále předsudky vůči této duševní nemoci?

JV: Určitě je to dědictví minulosti, kdy se lidé, co se odlišovali a nezapadali do představy socialistického člověka, odsouvali na zámky, hrady a kláštery, aby nebyli na očích veřejnosti a byla jim tam poskytovaná péče. Třeba v západních a severských zemích probíhá od 60. let deinstitucionalizace, kdy z velkých ústavů klienti přešli do komunitních služeb. Najdeme i země, kde už nejsou vůbec žádné ústavy. U nás se i vinou komunismu celý proces pozdržel a procházíme tím až teď. Zadruhé, když má člověk nějaké zdravotní postižení, v druhých to může vyvolávat lítost, empatii a další věci, ale lidé s duševním onemocněním jsou v literatuře zobrazovaní jako nějaké nebezpečí. A to bohužel podporují i současná média. Kdy se dozvíte o člověku se schizofrenií? Kolikrát se v médiích objeví, že schizofrenik úspěšně vychoval děti, nebo chodí do práce? O těch lidech se vůbec nepíše. Vždy si přečtete, nebezpečný schizofrenik uprchl, nebo ohrožoval někoho, vyhrožoval zbraní a tak dále. To je opravdu jen pár případů ročně, nicméně je to pro média zajímavé a podporuje to stigma ve společnosti.

V dřívějších dobách na hradě existoval domov pro seniory, kteří žili ve stísněnějších podmínkách.
V dřívějších dobách na hradě existoval domov pro seniory, kteří žili ve stísněnějších podmínkách. | foto: archiv Domova na Hradě Rychmburk

Kudy vede cesta k tomu, jak tento přístup změnit?

JV: V západních zemích probíhají státní koncepce destigmatizace. Tím, že spolupracujeme s Národním ústavem duševního zdraví, víme, že se připravuje destigmatizační kampaně a různé cesty, jak pracovat s veřejností. Chystají komunikační manuál, který nabídnou i novinářům. Na pravou míru v tomto materiálu uvádí informace a vyvrací mýty o duševních onemocněních. Jsou tam i různé návrhy cest, jak komunikovat o lidech s duševním onemocněním a vysvětlí spoustu pojmů.

Pomůže to něčemu?

JV: Já věřím, že ano. Nepohyboval jsem se v PR a žurnalistice, ale předpokládám, že část novinářů s těmi validními informacemi na základě výzkumu budou dobře argumentovat. Pro dobré novináře to bude důležité.

Jaké typy lidí s duševními chorobami a mentálními hendikepy máte v chráněném bydlení?

JV: Kromě chronických duševních onemocnění mohou naši klienti trpět neurodegenerativními a somatickými onemocněními, které jim život dělají ještě složitější.

Domov Rychmburk v rámci transformace chystá nové bydlení pro klienty. Říkal jste, že mezi tamními obyvateli ve Skutči nastala panika z jejich umístění právě v sousedství. Proč?

JV: V kontextu toho, kolik má veřejnost informací, obavám rozumím. Neodsuzujeme to, že se ti lidé obávají, proto jsme uspořádali veřejnou besedu, abychom sousedům v okolí domku podali informace, jak je známe my z každodenní práce. Měli jsme tam pracovníky z terénních služeb pracující s lidmi s duševním onemocněním. Byly tam i takové argumenty, že něčí dítě půjde po ulici a klient na něho zaútočí. Mluvilo tam několik žen ze sociálních služeb, které docházejí do bytů lidí s tímto onemocněním, jim se opravdu nestalo, že by je někdo ohrožoval.

Zajímali se lidé právě o tyto důležité informace o schizofrenii?

JV: Sousedů přišlo dost a byla tam jedna část lidí, která vyjadřovala obavy velmi nahlas až agresivně. Potom tu byla druhá část, která si přišla poslechnout informace. Byli tam i obyvatelé, co žijí v domě, kde jsou sousedi našich lidí v chráněném bydlení. A ti říkali, prosím vás, my vedle takových lidí dva roky bydlíme a takové sousedy byste si přály, nejsou s nimi žádné problémy. Co se v takových běžných bytových domech řeší? Pokud plníte společný úklid a navrch třeba pomáhají i svým sousedům. Ta podpora byla moc hezká.

Nemáte naopak obavy z toho, aby lidé neublížili za tak zjitřené situace klientům s touto nemocí?

JV: To rozhodně ne, ale pro člověka, který je nemocný, který se stěhuje a ví, že ve městě 500 lidí podepsalo petici, která říká, že by mohl být nebezpečný, mohl by ubližovat dětem, tak to musí pro něj být hrozná situace. A to se dělo. Klienti nám i říkali, můžeme teď chodit vůbec po ulici, když si ti lidé myslí tohle? Musí to být pro kohokoliv s problémy v duševním zdraví těžké. Ovšem v našem případě jsme měli podporu vedení města a části občanů, kteří se postavili za naše klienty.

„Teď je rozvíjející se trend, takzvaná metoda IPS, což je systém individuálního umístění do zaměstnání. Funguje to tak, že uchazeč o zaměstnání je co nejrychleji pomocí IPS koordinátora zaměstnaný s podporou, dělá mu asistenci, pomáhá mu vyjednat podmínky.”

Takže to bylo pro klienty trochu stresující. Podařilo se na druhou stranu přesvědčit sousedy?

JV: Myslím si, že ne. Předali jsme informace a dál chceme s veřejností pracovat. Lidé by chtěli ještě besedu s psychiatrem, v tom určitě budeme pokračovat a seznamovat s problematikou. Sousedé chtějí záruky, že se nic nestane. To přece nejde. Každý se přece snažíme dělat věci co nejlépe. Můžu se zaručit jedině za to, že naše služba má standardy, metodiky a dbá na poskytování služeb tak, aby to bylo v souladu a ve prospěch klientů. Aby brali předepsané léky od lékaře, monitorujeme jejich zdravotní stav. To garantujeme. Může se stát cokoliv a v tu chvíli to může být velmi nepříjemné. To se ovšem může stát klidně i v rámci inkluze, když děti s mentálním postižením začnou chodit do běžné školy a něco by se tam přihodilo. Také se to dá použít jako argument, ale neznamená to, že inkluze je špatně.

Takže jste sousedům ukázali, jak zkrátka takoví lidé žijí.

JV: Nechtěli jsme je přesvědčovat, jen jim zkrátka poskytnout objektivní informace, protože ty, které měly, byly prostě zkreslené. Jednak textem petice a zadruhé i běžně dostupnými informacemi.

Mluvil jste také o tom, že severské země jsou s chráněným bydlením a životem klientů v komunitě dál. Spolupracujete také s nimi?

JV: Občas se zúčastňujeme vzdělávání, kde právě lidé ze zahraničí přednáší, to jsou velmi cenné zkušenosti. V severských zemích je úplně jiný přístup k práci s klienty, kteří mají sluchové halucinace a bludy. Momentálně běží v České republice reforma psychiatrické péče, částečně je to hrazené také z Norských fondů a Evropské unie. Metody a koncepty, jak by se měla péče nastavit, vzniká ve spolupráci s odborníky. Metoda CARe, kterou nyní implementujeme, pochází z Nizozemska, právě tam jsme byli na pracovní stáži. Dobře tam pracují se schizofreniky a předpokládám, že si odtud také přivezeme další poznatky.

Jste přesvědčení, že se dozvíte také další užitečné informace právě o zaměstnávání?

JV: Určitě ano, ale teď je rozvíjející se trend, takzvaná metoda IPS, což je systém individuálního umístění do zaměstnání. Funguje to tak, že uchazeč o zaměstnání je co nejrychleji pomocí IPS koordinátora zaměstnaný s podporou, dělá mu asistenci, pomáhá mu vyjednat podmínky. Týká se to běžného trhu práce. V případě problémů ho podporuje. Ukazuje se, že je to dnes jedna z nejúčinnějších metod. Je potřeba v maximální možné míře naplnit přání klienta ve vazbě na to, jaké zaměstnání by chtěl dělat. Nalézt co nejrychleji zaměstnání, aby se neprodlužoval čas mezi tím, kdy je doma, hledá a čeká, ztrácí se tam motivace. Aby měl práci, která je velmi blízko jeho přání.

Jak je podle vás vůbec nastavený chráněný trh práce pro klienty?

JV: Co se týká mentálních hendikepů, je to mnohem dál. Funguje docela dobře, protože kousek od nás ve Slatiňanech je Domov sociálních služeb a spousta jejich klientů je zaměstnaná v malých firmách po okolí. U zaměstnávání lidí s duševním onemocněním je cesta ještě hodně dlouhá. I zaměstnavatelé musejí udělat kus práce, mít chuť, motivaci a vidět v tom smysl. Pro zaměstnavatele, jehož hlavním motorem je zisk, to není asi perspektivní, ale pokud má sociální přesah a společenskou odpovědnost, druhotně mu to může přinést plusy.

Je výhoda zaměstnávat osoby v mladém věku, kteří mají duševní onemocnění, nebo mentální hendikep?

JV: Jen mentální hendikep nemusí být taková bariéra. Když se bavíme o věku, nemusíme se bavit ani o hendikepech. Pokud vezmete člověka, který nemá pracovní návyky, zaměstnat ho bude velmi složité a to může být úplně zdravý. Musí tam být specifický přístup. Čím mladší člověk má návyky, je schopen vstát, dojet do práce a má sociální vztahy, je to potom jednodušší.

Autor: Bohuslav Stehno