Vávra k podobnému kroku u nás pomáhá spoluprací s Národním ústavem duševního zdraví, který rozjíždí kampaň vysvětlující stav, pocity a možnosti duševně nemocných. Společně s kolegyní Novotnou na tom postupně pracují také na hradě Rychmburk. Dlouho zde pobývalo velké množství klientů, kteří se postupně přesouvají a nalézají nový život v chráněném bydlení v přirozeném prostředí. O tom všem jsme si povídali v rozsáhlém dvojrozhovoru.
Jak se Domov Rychmburk za dobu fungování od roku 2007 rozrostl?
Jakub Vávra: Nerozrostli jsme se od té doby, co nám tu spadla střecha. Naopak se snížil počet klientů. V tuto chvíli máme ve službě se zvláštním režimem 36 uživatelů a v chráněném bydlení sedm uživatelů. Máme také něco přes třicet pracovnic. V důsledku toho, že půjdeme postupně do komunitních služeb, se bude počet pracovníků letos ještě zvyšovat, protože jich do nových objektů budeme potřebovat víc.
Nyní se transformujete na komunitní bydlení a postupně z Domova Rychmburk odejdete. Radní Šotola k tomu řekl, že bydlení na hradě dříve bylo výsadou hradních pánů, kteří se posléze také přestěhovali do komunity. Jaká jsou vůbec kritéria výběru lidí, kteří odcházejí do chráněného bydlení a jak to zatím funguje?
JV: Neříkal bych tomu výběr. S každým člověkem máme individuální plán, kde se bavíme, co společně rozvineme a v čem ho budeme podporovat. Přechod do chráněného bydlení je výstupem práce na tom, že by se daný člověk do budoucna rád osamostatnil. Rozhodoval by si o svých běžných věcech, chce mít možnost volby v tom, co bude dělat, co bude jíst. Dělat v ústavní léčbě vlastní volby, to dost dobře nejde. Klienti, uživatelé, kteří jsou na tom zdravotně tak špatně, že pro ně chráněné bydlení není vhodné, potřebují větší míru podpory, kterou vyhodnocujeme. Do chráněného bydlení půjdou lidé, kteří tuto míru mají nižší. Podpora se může postupně snižovat. To je hlavní kritérium.
Je to opravdu postupný proces, protože před odchodem jsou dlouhodobě připravovaní. V rámci toho mají nastavenou velkou podporu. Pracovnice je s nimi velké množství času, pomáhá jim, podporuje je. Někdy se jen klient potřebuje ujistit, jestli ty věci dělají správně. Je to, jako když se děti osamostatňují z rodiny. V ústavní službě mají o všechno postaráno, kdežto v chráněném bydlení se musí snažit více.
Jak je to tedy s podporou?
JV: Postupně se snižuje. V důsledku změny zdravotního stavu či situace se pak může stát, že na chvíli klient potřebuje větší podporu, takže se s tím pracuje individuálně.
Pracujete zároveň i s rodinnými příslušníky a řešíte úskalí přesídlení. Jsou ovšem také klienti, kteří ze stěhování mohou mít obavy. Jak se je daří rozptýlit?
JV: Dnes už máme sedm klientů, kteří žijí mimo Domov Rychmburk, a myslím, že jsou skvělým příkladem pro ostatní, protože si to velmi chválí. Někdy se samozřejmě může stát, že když se některý z těch, kteří ještě nemají stěhování za sebou, zeptá těch přestěhovaných, že slyší - tam nechoď, budeš si tam muset vařit, uklízet a tady to máš lepší. (úsměv) Je to zkrátka velká práce.
„Jsou tu lidé, kteří by si přáli zůstat na hradě. Jsou zvyklí na prostředí, mají tu zahradu. Vyšli jsme jim vstříc, protože kousek od hradu budeme mít dva domky, takže na hrad pořád uvidí alespoň z okna a zachovají se jim vazby.”
Stěhování každopádně vaše klienty nemine.
JV: Tím, že máme jasně stanovený plán, že z hradu odejít musíme. Hledáme, kdo z klientů půjde do které míry podpory. Máme pochopitelně limitovaná místa. Takže se s tím pracuje a je to o rozhovorech, o podpoře, o práci s příbuznými.
IN: A také o zjišťování přání klientů. Když třeba potřebují menší míru podpory a nechtějí odejít do chráněného bydlení, tak je nenutíme. Snažíme se stěhování udělat co nejvíc bezpečně.
A jaká jsou tedy přání klientů?
Iva Novotná: My jim postupně představujeme objekty, abychom s nimi mohli o stěhování mluvit. Někdo má obavy z chráněného bydlení proto, že by měl málo peněz, že by si musel vše obstarat sám a raději zvolí domov se zvláštním režimem.
JV: Možná je důležité říct, že finančně je zásadní rozdíl asi takový. V domě se zvláštním režimem má člověk garanci poskytování služeb a zůstává mu 15 procent příjmu, i když nemá na plnou úhradu stravování, ubytování a služby. Takže i člověk absolutně bez příjmu by mohl naši službu využívat.
Někteří klienti budou žít i společně. Jak je vybíráte tak, aby si rozuměli?
JV: Proces je nastavený tak, že hledáme dohodu společného souhlasu, souladu mezi přáním klienta, zapojením rodinných příslušníků a reálnými možnostmi. Hledá se vždy nejlepší řešení, které by bylo v zájmu klienta.
Ulehčuje vám roli i to, že se podařilo adaptovat už předešlé klienty, kteří si zvykli na život mimo zdi Domova?
JV: Určitě to pomáhá. Dobře si uvědomujeme, že změna je těžká, když se stěhujete z domu, kde jste žil spoustu let, měníte třeba i práci. Obzvlášť u lidí, kteří jsou závislí na péči, jsou obavy o to větší a jsou reálné. Když jste se ptal na klienty, kterým se nechce pryč, tak je třeba říct, že jsou tu lidé, kteří by si přáli zůstat na hradě. Jsou zvyklí na prostředí, mají tu zahradu. Vyšli jsme jim vstříc, protože kousek od hradu budeme mít dva domky, takže na hrad pořád uvidí alespoň z okna a zachovají se jim vazby, které mají tady v obci. Druhá věc je, že když se některých lidí zeptáte na jejich přání, tak někteří by si přáli být hlavně zdraví, přáli by si mít partnera, rodinu, nebo žít se svou rodinou, což jsou přání, které jim vyplnit nedokážeme.
Stěhování do chráněného bydlení sebou nese určitě i změny ve stavu hendikepu. Zlepšuje se u takových klientů a pomáhá jim to?
JV: Podle současných výzkumů je například prokázané, že péče o sebe sama a pravidelné chození do práce má v sobě obrovský uzdravovací potenciál. Zejména u lidí s duševním onemocněním. Po fázi ataky nemoci je ideální, když se člověka podaří znovu začlenit do pracovního procesu. Tím lepší je potom prognóza. To je samozřejmě u lidí, kteří využívají terénní služby. My se také postupně učíme, začínáme činnostmi, kdy se lidé starají sami o sebe a hledáme jim možnosti realizace v zaměstnání, chráněné dílně. Jeden klient dokonce uklízí v bytovém domě, kde bydlí. Lidem to dodává vlastní hodnotu, protože dělají i něco, co už dlouhé roky nedělali, mají skvělou zpětnou vazbu od svého okolí. Ostatní zdraví lidé potom vidí, že se člověk snaží, uklízí a že je vše v pořádku. To je velká hodnota.
A z jaké přímé zkušenosti vycházíte vy?
JV: Neděláme na to žádný zásadní výzkum, nicméně pracujeme na tříletém projektu a jeho součástí je také evaluace. Budeme zkoumat stávající stav a výstup z projektu. Každopádně lidé žijící na našem penzionu i v chráněném bydlení, mluví o tom, že se jejich život zlepšil. Jsou spokojenější a struktura jejich dne jim dodává pocit, že je smysluplnější. Činnosti jim pomáhají zvládat běžný život. Není to stoprocentní a vždycky, protože někdy klienti řeknou, že je to moc velký tlak a potřebují si odpočinout, ale míra pocitu smysluplnosti života roste. Ještě bych k tomu dodal, že v psychiatrii je trend v procesu úzdravy, takzvaná Recovery. S tímto tématem se také učíme pracovat. Jsou věci, které kvůli své nemoci člověk nezvládne, ale snažíme se hledat věci, které dokáže. Společně hledáme jeho smysl života. To neznamená, že se klient úplně uzdraví, ale je v procesu úzdravy, který mu pomáhá žít smysluplně.
A vaše osobní lidské dojmy?
IN: Připadá mi, že klienti jsou spokojeni a rozkvétají. Chodí do práce, zapojují se.
JV: Je to tak! Tady poznáte, že je to jiná energie a lidé jsou….
IN: Chceš říci svobodnější?
JV: Přesně tak. Je to něco jiného, než když pobývají v uzavřenější službě. A to vůbec neznamená, že je to jednoduché. Dělat volby a starat se o sebe není jednoduché. Přesto je na našich klientech vidět, že jsou spokojenější.
„Když se bavíme s klienty, práce je jedno z témat. Takže ho před klienty přinesete a postupně se rozvíjí. Důležité je také téma přivýdělku. Někteří klienti mají opravdu velmi nízké příjmy, proto je pro ně zajímavé přivydělat si pár stokorun, aby si mohli zpestřit svůj život.”
Pojďme se podívat na zaměstnávání klientů. Jak se na něm podílíte a jaké činnosti jim pomáháte vybírat?
IN: Tři naši klienti jezdí pracovat na sociální farmu do Lozic. Nejprve tam jezdili jako dobrovolníci, nyní už mají pracovní smlouvu. Jedna klientka se připravuje na práci v prosečské firmě Ergotep a jedna tam pracuje. Jeden klient uklízí v bytovém domě, v němž bydlí.
JV: A dva klienti pracují v chráněných dílnách Charity Nové Hrady.
IN: Ideální by pro nás bylo, kdyby se nám podařilo domluvit s okolními obcemi i podnikateli a nabídnout našim klientům práci, která odpovídá jejich přáním a možnostem.
JV: Samozřejmě je to někdy těžké, někteří nebyli nikdy zaměstnaní, dnes je jim padesát let, patnáct dvacet let nechodili do zaměstnání. Pro některé lidi je nereálné, aby chodili na čtyři hodiny denně pracovat, protože jim to neumožňuje jejich nemoc, nebo vedlejší účinky léků způsobující velkou únavu a velkou potřebu spánku. Pro část lidí je možné pracovat dvakrát do týdne na několik hodin. Nepředpokládáme, že by chodili do běžné práce, ale máme u nás třeba aktivizační dílnu. Někteří klienti tam pravidelně docházejí a dělají věci z textilu, pracují s papírem, vyrábí svíčky, vyřezávají ze dřeva hračky a upomínkové předměty.
Zpeněžujete jejich výrobky dál?
JV: Smysl té činnosti je opravdu aktivizační a ergoterapeutický, nicméně se nám daří výrobky sezónně prodávat. Před Velikonocemi a Vánocemi prodáváme dárkové a dekorativní předměty. Daří se to až tak, že musím kolegyně mírnit, aby z toho nebyla fabrika a nejelo se na výkon.
Chtějí sami klienti pracovat, nebo s nimi o práci mluvíte a snažíte se je přimět k činnostem?
IN: Snažíme se je motivovat, záleží však na nátuře každého člověka. Navíc je to každý den jinak. Děvčata z aktivizační dílny klienty obcházejí, jestli půjdou pracovat.
JV: Jsou také klienti, kteří nedojdou do dílny, proto se s nimi pracuje individuálně, ať už je to povídání, hraní her, rozvíjení kognitivních funkcí, cvičení a tak dále.
Zaměstnávání klientů vyplynulo z potřeby, nebo z jejich přání?
JV: Když se bavíme s klienty, práce je jedno z témat. Takže ho před klienty přinesete a postupně se rozvíjí. Důležité je také téma přivýdělku. Někteří klienti mají opravdu velmi nízké příjmy, proto je pro ně zajímavé přivydělat si pár stokorun, aby si mohli zpestřit svůj život.
IN: Bylo to tak v případě sociální farmy, kdy jsme měli nabídku, oslovili jsme klienty. Kdo měl zájem, mohl se tam jet podívat. Potom se sami rozhodli, jestli tam chtějí jezdit.
JV: Rozhodně je k práci nenutíme, většinou je to forma nějaké nabídky, zda to člověk pro sebe vnímá jako vhodné a je motivovaný.
Funguje to jako správná forma rehabilitace?
JV: Vidíme to na klientech pracujících zrovna na té sociální farmě. Práce plní obrovské množství rolí a jednou z nich je sociální kontakt. Navíc i podpora sebevědomí, že tam zvládnou vůbec dojet, protože nejprve panovaly obavy klientů z toho, jestli tam vůbec dojedou. Takže jsme je nejdřív doprovázeli, měli jsme trénink. Už jen to, že tam dojede, je pochválený, přijatý od zaměstnavatele, je motor a také si přiveze nějaké peníze. Možná hraje roli i pocit, že je určitý klient výjimečný od ostatních, kteří tam nejezdí. To jsou věci, které člověku dodávají sebehodnocení, kvalitu života a radost.
