Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 14/01/2019

Na vozíku po Indii? Jde to!

Kvůli nehodě se musel Zdeněk Čtvrtníček naučit fungovat na vozíku. Nevzdal se a začal bojovat po svém. Rozhodl se cestovat do Indie a žít v tamních krušných podmínkách. Co ho k tomu vedlo a jak se mu daří? Čtěte v následujícím rozhovoru.

Zdeněk Čtvrtníček, vozíčkář, Indie
Zdeněk Čtvrtníček, vozíčkář žijící mezi dvěma světy. | foto: archiv Zdeňka Čtvrtníčka

Na vozíku jste od narození?

Nejsem. Před šestnácti lety mi bylo osudným místo spolujezdce při autonehodě.

Studujete nebo pracujete?

V současnosti si přivydělávám jako grafik. Od nehody jsem od krku dolů paralyzovaný, s pouze částečnou hybností horních končetin. I přesto jsem se naučil během několika let postupně ovládat počítač a grafika mě zajímá.

Kdy a proč jste se rozhodl „odstěhovat“ do Indie?

Před osmi lety jsem studoval Metropolitní Univerzitu v Praze. Tam jsem se setkal s kamarádem, který mi nabídl cestu za léčbou do Indie. Já jsem tuto nabídku přijal, a tak jsme spolu s ním a jeho přítelkyní vyrazili do Indie.

Ambika je Indka, která je vám oporou. Kde jste se poznali a jak vám pomáhá?

Asi měsíc po příjezdu do Indie jsme žádali jednu asistenční službu o asistenci. Ta vyslala právě Ambiku. Pomáhá mi se všemi úkony, které potřebuji, jelikož jsem plně závislý na druhé osobě. Ať už se jedná o oblékání, vaření, pomoc s toaletou, hygienu, domácí úklid a další úkony. Ambika mě zároveň doprovází i při cestování z ČR do Indie a naopak.

„Obohacuje mě jejich kultura a hlavně úplně jiná mentalita. Když mi to zdraví dovolí, jsem schopen odjet do Indie i na delší dobu.“

Vracíte se pravidelně do České republiky?

Žiju hlavně v České republice a do Indie se vracím. Mám tam po sedmi letech vybudovaný druhý domov a přátelství s Ambikou a její rodinou, takže se tam vracím rád. Obohacuje mě jejich kultura a hlavně úplně jiná mentalita. Když mi to zdraví dovolí, jsem schopen odjet do Indie i na delší dobu.

Váš první příjezd do Indie, jak to na vás všechno působilo?

Byl to trochu šok. Je to úplně jiný svět s obrovskými rozdíly. Sám na vozíku jsem si tam připadal jako UFO, všichni se na mě zvláštně dívali. Lidé s podobným postižením se venku téměř neobjevují, pokud tedy vůbec podobnou nehodu přežijí. Mají, ale samozřejmě vozíčkáře, kteří se úspěšně účastní paralympijských her. S těmi jsem se doposud nesetkal.

„Lidé s podobným postižením se venku téměř neobjevují, pokud tedy vůbec podobnou nehodu přežijí.“

Co se týká Indie, jak jste to měl se zařízením bytu?

Začátky byly těžké, hlavně bariérovost. Žádná elektrická postel, žádná sprcha, prostě nic. V bytě byly všude úzké prostory, zejména pak na toaletě, na kterou mě museli tahat. Výjimkou nebyla ani nákupní centra. Nyní jsme však v bytě u Ambiky, který je již bezbariérový a mám zde uzpůsobenou koupelnu, postel a dokonce i klimatizaci. Dříve jsem usínal s puštěnými větráky a v ručníku jsem měl zabalený led. Od úrazu totiž nemám dobrou termoregulaci a mohu se snadno přehrát. Teprve tady jsem si uvědomil, jaký luxus a komfort mám, když se vrátím do ČR.

Je bezbariérovost v Indii problémem?

Ano, bezbariérovost je tu opravdu problém. Téměř všude jsou schody. Postupné kroky a posun v této oblasti lze vidět na veřejně navštěvovaných místech, v obchodních centrech a na některých tržištích. Když někam cestujeme, potřebuji pomoc dalších lidí. Naštěstí je jich vždy hodně okolo. Co se týká veřejné dopravy, ta nepřipadá v úvahu. Lidé jezdí běžně v přeplněných autobusech. Pro cestování proto využívám taxíky nebo soukromá přepravní auta typu dodávek. Vzhledem k vozíku a zavazadlům je to nejlepší. Mají sedadla výše a potřebuji tedy opět pomoci, abych se do vozidla vůbec dostal.

„Pokud jste nepracovali ve státním sektoru, nečekejte postačující sociální podporu. Člověk je odkázán hlavně na rodinu.“

Jak na vás místní pohlíží? Co vozíčkáři a Dillí?

Rozhodně u místních vzbuzuji zvědavost. Cizince na vozíku zde totiž jen tak nepotkáte. Každopádně myslím, že tu člověk nemusí mít obavy, pokud se chová normálně a ne vyzývavě. S dalšími vozíčkáři se nevídám. Sociální podpora je velmi malá, což je vzhledem k populaci pochopitelné. Pokud jste nepracovali ve státním sektoru, nečekejte postačující sociální podporu. Člověk je odkázán hlavně na rodinu.

A co alternativní medicína. Pomáhá vám?

Myslím, že mi ve velké míře pomohla. Byl jsem závislý na léku na křeče, který jsem bral 9 let a nemohl jsem se ho zbavit, protože jsem měl po jeho vysazení abstinenční příznaky a ještě větší bolesti. Po Ajurvédských masážích a lécích z bylin, které jsou tradiční tisíce let, jsem se této závislosti zbavil. Aktuálně žádnou léčbu nevyužívám, ale uvažuji nad tím, že si masáže zopakuji.

Autor: Jan Forbelský