Váš příběh zná spousta lidí. Myslíte, že vám onemocnění pomohlo v tom, být tam, kde jste, nebo byste to dotáhl ještě dál?
Myslím si, že cokoliv se nám v životě děje, má nějaké opodstatnění a něco nám to napoví, především ty nemoci. Já se kvůli ní vzdal cestování a vrátil se zpátky do Čech. Kdybych neonemocněl, tak bych se nejspíš ani nevrátil. Takže kdo ví, kde bych byl teď. Nevyčítám si, že tu nemoc mám, ale nejsem z ní samozřejmě nadšený. Na druhou stranu mi v mnoha věcech pomohla, především, co se týká mého vývoje a cílů.
Nechtěl jste se v minulosti vydat jinou cestou? Ať již v osobním, tak pracovním životě.
Jak jsem cestoval, tak jsem neměl žádný cíl. Nechal jsem se vést osudem. Po té nemoci se vše změnilo, jak jsem již zmínil. Po pracovní stránce bych nejspíš dělal úplně to samé. Vždy jsem byl hodně orientovaný na sport, takže bych byl určitě v podobném oboru, ale netuším v jaké zemi.
Neplánujete napsat knihu, když máte tolik zkušeností?
Nemyslím, že mám ještě tolik zkušeností. Člověk se musí stále vzdělávat. Knihu rozhodně neplánuji, ale to, co znám a umím, předávám lidem dál a snažím se je vést.
„Důležité je se v takové fázi života nebrzdit v osobním vývoji.”
Co byste poradil lidem s podobným onemocněním? Jistě to nebyla jednoduchá cesta, dostat se tam, kde jste.
Důležité je se v takové fázi života nebrzdit v osobním vývoji. Spousta lidí dostane během takové nemoci deprese, čemuž nepomáhají ani zprávy od doktorů, kteří vám stále opakují, že se jedná o neléčitelnou nemoc, kterou budete mít do konce života. Zdá se, že se svět zhroutil a není nic, co by mu pomohlo. Já jsem to tak nikdy nebral, beru to jako součást mě, ale v hloubi duše věřím, že nějaká cesta z toho je. Zatím nevím, jak se nemoci zbavit, ale snažím se ji co nejlépe regulovat. Musí u toho člověk trochu přemýšlet a víc se o sebe zajímat. Jednoduchá cesta to nebyla, ale každý člověk si něčím prochází a má svůj příběh.
V Janských Lázních jistě přijdete do styku také s lidmi s nejrůznějším hendikepem. Dokážete je také motivovat?
Věřím, že ano. Snažím se o to, je to moje práce. Součástí práce trenéra by měla být právě motivace. Lidé přijdou s nějakým problémem nebo cílem, ale chybí jim právě motivace. Já se snažím, aby to každého bavilo, proto je potřeba ke každému přistupovat individuálně.
Jako profík na stravu a cvičení nám řekněte, pokud bychom chtěli mít podobnou postavu jako vy, je jednodušší přibrat nebo zhubnout?
To záleží na mnoha faktorech u každého člověka. Není žádný univerzální recept. Hodně záleží na životním stylu. Já mám třeba problém s přibíráním, naopak zhubnout pro mě není vůbec těžké, možná právě kvůli té nemoci.
Jaký je váš největší úspěch? V osobním i v pracovním životě?
V osobním životě to, že jsem odcestoval hned, jak jsem vystudoval a získal jsem díky tomu spoustu zkušeností. Jsem za to moc vděčný. V pracovním životě pak to, že mohu pomáhat lidem. Když za mnou někdo přijde a poděkuje za to, že mu je lépe, že mu třeba lékaři vysadili prášky. Z toho mám vždy velkou radost.
Prý máte rád spánek, kolik hodin denně by podle vás měl člověk spát?
Mám spánek hodně rád. Kvůli nemoci mi ovšem dost chybí, protože se stále budím. Jinak je to opět individuální. Říká se 6-8 hodin denně. Já znám lidi, co spí 4 hodiny a sedí jim to. Mě svědčí 7-8 hodin spánku. Nejlépe nepřerušovaného, což se mi moc nevede.
K vytvarování postavy patří také jistý klidový režim. Máte lék na to, jak se zbavit stresu?
Každý si vybíjí stres trochu jinak. Během let, co jsem nemocný, jsem hledal cestu, která by mi od toho stresu pomohla. Cvičení mi samozřejmě pomáhá. Jenže závody mi stres jen přidávaly, proto jsem se rozhodl už nezávodit. Zavádím také nějaké psychické varianty, jako je třeba jóga, malování, čtení. To mi chybělo a zanedbával jsem to. Ani už tolik neřeším jídlo kvůli postavě, ale jen kvůli nemoci.
„Je třeba najít cestu, jak se nemoci zbavit a to nejlépe přírodně.”
V nemoci vám nepomohly žádné medikamenty ani biologická léčiva. Jak jste se tedy s takovou nemocí popral? Doporučil byste takovou léčbu i ostatním?
Ano, ta léčba mi nepomohla a jsem za to i rád. Aktuálně na tu chorobu neexistuje žádný lék. Vše jsou to věci, které snižují imunitu, aby ta nemoc nebyla tak aktivní nebo kortikoidy, což pro tělo není dobré. U všech doktorů je postup stejný, a pokud nic nezabere, tak vás prostě pošlou domů. Nabídli mi vývod, nebo podepsat revers s tím, že budu bez léčby. Vývod jsem rozhodně nechtěl, protože nikdo neví, co se stane za pár let a zda se lék najde. Takže takovou léčbu bych nedoporučil, ale chápu, že mnoha lidem se při ní uleví. Pokud jim to pomůže, tak ať pokračují, ale ať zároveň nepřestávají hledat jiné řešení léčby. Je třeba najít cestu, jak se nemoci zbavit a to nejlépe přírodně.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Samozřejmě plánuji se uzdravit. Stále hledám tu cestu. Plánuji víc relaxovat a cestovat. To mi chybí a žít trochu jiným životem, než doteď. Tak uvidíme, jak to dopadne.
