Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 23/04/2018

Cítil se vytěsněný. „Práce i škola mi ale pomohly,” tvrdí mladý kodér na vozíčku

Proseč - Vozík není vězení. Naopak i s tímto hendikepem se stovky lidí dokázali prosadit ve velkém světě byznysu. Někdejší student Obchodní akademie v Janských Lázních Jan Dudiňák zakotvil v IT technologiích. „Jakmile jsem se začal učit a poznávat je blíž, byl jsem víc a víc nadšený. Věděl jsem, že mě to bude bavit a jednoho dne se stanou prací pro mě,” vysvětluje 22letý mladík, který dnes kóduje weby pro řadu klientů ve společnosti Ergotep.

Jan Dudiňák s kolegy z IT střediska společnosti Ergotep.
Jan Dudiňák s kolegy z IT střediska společnosti Ergotep. | foto: ISP21

S dětskou mozkovou obrnou jste se už narodil?
Ano, mám ji od narození, kdy mi toto onemocnění diagnostikovali lékaři. Narodil jsem se v sedmém měsíci, čili o dva měsíce dříve, než bych správně měl. Byl jsem proto v nemocničním inkubátoru, ale přesně vám to samozřejmě neřeknu, protože to si nikdo nemůže pamatovat. A já sám znám většinu z vyprávění.

Jak jste od začátku pracovali s vaším hendikepem?
Pochopitelně jsem chodil na rehabilitace, kde jsme zkoušeli mé končetiny rozhýbat cviky takzvanou Vojtovou metodou. Absolvoval jsem i řadu dalších cvičení, navštěvoval lázně a při studiu na Obchodní akademii v Janských Lázních rehabilitaci, kterou jsme měli zahrnutou přímo ve výuce. To jsem si pochvaloval, bylo to super a byli jsme všichni moc rádi, že si můžeme zacvičit i v rámci hodin. Dnes už se snažím cvičit převážně sám a dělám i workout.

Přesto se najdou cviky či činnosti, co vás nadále omezují?
Většinou se můžu dobře pohybovat v interiéru, to mi nedělá takový problém. Vím, že venku už je potřebná opora, a potom také záleží na vzdálenosti. Mám vozík, takže jsem si jistější. Ve vnitřních prostorách je to pár metrů, přejdete, nebo přejedete v pohodě, ve většině případů se máte čeho zachytit.

„Jako malý jsem chodil na klasickou základní školu, integrovali mě mezi zdravé spolužáky. Ti mě ale nepřijímali tolik do kolektivu.”

S jakým stupněm postižení se potýkáte?
Hodně záleží na tom, jak se při vývoji a narození DMO projeví. Kdybych to porovnal s lidmi, s kterými jsem se seznámil na škole, a co jsem mohl vidět za mého dosavadního života, jsem na tom poměrně dobře. Sice ne tak dobře, jako ještě někteří jiní, co zvládnou bez problémů chodit, ale pořád je to oproti dalším postiženým dobré, za což jsem samozřejmě rád.

Jak byste popsal ty méně šťastné případy?
Může to být i tak, že se lidé nepostaví na nohy, protože v nich nemají takovou oporu, sílu se na nich udržet, nebo nemají rovnováhu. Dále můžeme mít také postižené horní končetiny, např. spazmy, což znamená, že člověk v rukou nemá takový cit a úchop a jsou takřka pořád v křeči. Potom máte kategorii lidí s DMO, kteří jen sedí, nebo leží na vozíku, nehýbou se a bez cizí pomoci téměř nic nezvládnou.

Jak jste si zvykal na svůj hendikep v dětství a jak ho přijali kolem vás?
Nebylo to úplně jednoduché. Jako malý jsem chodil na klasickou základní školu, integrovali mě mezi zdravé spolužáky. Ti mě ale nepřijímali tolik do kolektivu. Když jsem byl menší a byl jsem na prvním stupni, nebylo to výrazné. Ale když jsme byli starší, začali si mého zdravotního omezení více všímat, když to tak řeknu, byl jsem právě mimo kolektiv.

Na Obchodní akademii v Janských Lázních byla už lepší atmosféra, že? Vybíral jste školu s rodiči právě s ohledem na hendikep i chování spolužáků?
Když jsem se rozhodoval na konci základní školy, kam půjdu na střední, probírali jsme to s rodiči, ve škole jsme to také řešili. Nejprve jsem chtěl jít na IT školu do Jičína, protože mě odmala baví počítače a technika, se kterou jsem se začal seznamovat již ve čtvrté třídě. Jakmile jsem se začal učit a poznávat je blíž, byl jsem víc a víc nadšený a věděl jsem, že mě to bude bavit a jednoho dne to bude práce pro mě. Nedokážu pochopitelně dělat třeba dělnické profese, ale s počítačem pracovat mohu, není to nijak namáhavé a je to práce, při níž zaměstnávám hlavu.

Ale když jsme vybírali školu, zjistili jsme, že studentský komplex není bezbariérový, zařízení je rozdělené na několik částí a budov, které od sebe byly vzdálené nejméně pět set metrů. Studenti se museli přemístit jen během krátké přestávky z jedné budovy do druhé. Bylo to nemožné už proto, že tam byly jen schody, dolů to bylo několik pater. Proto jsem si řekl, že to není dobrá varianta. Mohl jsem spoléhat na to, že si najdu nějakého dobrého kamaráda, co mi bude pomáhat, ale nechtěl jsem se na to dopředu upínat. Zprvu jsem do Janských Lázní jít nechtěl. Nakonec jsem usoudil, že to bude nejlepší volba, protože prostor školy byl přizpůsobený mým potřebám. Věděl jsem, že když budu potřebovat pomoc, jsou tam na to připravení lidé. Měli jsme tam také zdravotnický personál - sestřičky. Kdyby se cokoliv stalo, byly připravené zasáhnout.

Předpokládám, že tamní žáci vás přijali výrazně lépe.
Tím, že tu byli další žáci s hendikepem, tak nikdo nebyl vyčleněný z kolektivu. Naopak jsem se rychleji začlenil do skupiny. Byl to jiný svět, když to porovnám se základní školou. Ale mám samozřejmě i zdravé kamarády. Jen musíte rozlišovat mezi tím, kdo je opravdový přítel ve skutečnosti a kdo jen na Facebooku. Pocházím ze Semil a tam těch blízkých mám několik a nejen ze školy. V Janských Lázních jsem ovšem poznal hodně lidí, neboť se tu za pět let vystřídalo dost studentů. Spřátelil jsem se se spoustou tamních žáků. Vytvořili jsme potom skupinu několika lidí, s nimiž jsme trávili nejvíce času. Tak, jak to bývá všude.

„Na střední škole jsem začal tušit, že se s mým hendikepem dá něco dělat. Chodil jsem na už zmíněné rehabilitace, měli jsme spoustu zábavných kroužků i možností využití volného času. Zkoušel jsem i florbal na vozíku.”

Jak vypadala vaše parta? Šlo jen o vozíčkáře?
Bylo to nakombinované. Například kamarád Honza z Poličky má DMO, ale velice zdatně chodí a sám si pomůže ve všem. Potom tam byli i ti, co potřebují k pohybu hole, vozíčkáři, někteří studenti po amputacích.

Kdy jste začal více cvičit a poznávat, jaké činnosti ještě můžete provádět?
Uvědomoval jsem si to nejvíc právě až na střední škole, když jsem se začal dívat kolem sebe. Najednou jsem zjišťoval, že můj stav není tak špatný, jak jsem si původně myslel. Začal jsem tušit, že se s mým hendikepem dá něco dělat. Chodil jsem na už zmíněné rehabilitace, měli jsme spoustu zábavných kroužků i možností využití volného času. Zkoušel jsem i florbal na vozíku, což byl další pohyb. Je to způsob, jak zase poznat nové lidi a být součástí týmu. A také poznáte, že něco zvládnete. Když něco nejde, musím se snažit. Nemůžu říct, že to nezkusím a nebudu to dělat. Ze začátku určitě všechno nejde, jak byste si představoval, ale důležité je vydržet. Převládaly ve mně motivační prvky, proč to dělat. Hlavně kvůli sobě.

Autor: Bohuslav Stehno