Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 01/10/2018

Těžké směny a stres v práci věštily průšvih. „Ochrnula mi noha a nikdo mi nepomohl,” říká žena. Dnes pomáhá druhým.

Liberec - Co byste dělali, kdybyste se dřeli alespoň pro pár korun, věčně vás bolela záda, když vám najednou ochrne noha a nevíte, co se děje. Zuzaně Štádlerové se přesně taková šokující událost přihodila vloni, když jí vyhřezla ploténka. „Trápí mě to dodnes, nemohu tahat nic těžkého,” říká Zuzana Štádlerová. Vyhřezlou ploténkou jí ovšem začalo zdravotní peklo, na jehož konci se ovšem z původní pozice uklízečky ve staré firmě dostala až na místo asistentky OZP v novém zaměstnání v sociálním podniku Texman.

Na švadleny v liberecké šicí dílně Texman dohlíží Zuzana Štádlerová. V uplynulém roce si prošla těžkými situacemi.
Na švadleny v liberecké šicí dílně Texman dohlíží Zuzana Štádlerová. V uplynulém roce si prošla těžkými situacemi. | foto: ISP21

Tak kde vaše zdravotní problémy začaly?

Pracovala jsem jako uklízečka v rádoby chráněné dílně, ale člověk se tam nadřel vážně dost nad rámec povinností. Samozřejmě, že se zadávaly úkoly navíc. Naším klientem byla armáda, takže jsem pracovala a měla místo výkonu na vojenské ubytovně. Musela jsem zvládnout úklid dvaceti pokojů plus velitelské kanceláře.

Jak vypadala vaše denní náplň práce?

Musel jste všechny místnosti obejít, převléknout povlečení, postarat se o budovu. A popravdě to dalo docela zabrat.

„Stav už byl takový, že jsem si prostě musela zavolat záchranku a tam jsem ještě dostala vynadáno, že to je linka pro ohrožení života. Potom do mě cpali různé kapačky, všelijaké léky na bolest a nic nepomáhalo.”

K úrazu došlo při výkonu práce?

Byla jsem v předklonu, chtěla jsem se narovnat a už to nešlo. Stalo se mi to předtím víckrát, proto jsem si myslela, že to jsou klasicky zase jako vždy zablokovaná záda. Bolesti se ovšem začaly stupňovat, až jsem v lednu ochrnula na levou nohu a prakticky jsem nechodila, jen s pomocí berle. Přihodilo se mi to v zaměstnání, ale potom už bylo pozdě to dokázat.

Tehdy vám bylo 26 let. Na prvním místě byla určitě obava, abyste vůbec jako mladá žena mohla dál fungovat a být zdravá, že?

To rozhodně ano.

Absolvovala jste operaci?

Víte, v Česku jsou fakt velmi dlouhé čekací lhůty. Jenže stav už byl takový, že jsem si prostě musela zavolat záchranku a tam jsem ještě dostala vynadáno, že to je linka pro ohrožení života. Potom do mě cpali různé kapačky, všelijaké léky na bolest a nic nepomáhalo. Byla jsem prakticky 22 hodin denně vzhůru, byla jsem hrozně unavená, měla jsem bolesti i velký strach, že skončím na invalidním vozíku. Ač jsem byla akutní pacient, nikomu z lékařů se můj problém nechtělo řešit. Nechali mě tak, jak jsem byla.

Kdo vám tedy pomohl?

Když jsem se dostala na neurologii, kde už jsem měla záznam a byla tam s něčím podobným, poslali mě na magnetickou rezonanci, kde se potvrdilo, že mám opravdu vyhřezlou ploténku. Mám zúžený páteřní kanál, proto mám silné bolesti, na něž mi nezabírají ani léky. Pro vaši představu je dobré říct, že normální zdravý člověk má šířku páteřního kanálu 20 milimetrů, zatímco můj je veliký 10 milimetrů.

Neurolog vám potom předepsal léky. Zabraly?

Měly vysílat signál, aby nerv začal pracovat. Ploténka ho skřípne, jde to do míchy, a proto mi ochrnula noha. Do čtrnácti dnů jsem začala fungovat. Už v té době jsem se poohlížela po novém zaměstnání a byli jsme v kontaktu, jaký je můj stav. Na přelomu února a března jsem potom nastoupila do Texmanu. Seznámili jsme se ještě před mým úrazem. Byla jsem unavená, měla jsem toho dost a nechtěla jsem se dřít tak, jak jsem se dřela. Rozhodnutí bylo jasné - budu si hledat novou práci. Má vedoucí po mně navíc začala bezdůvodně jít.

Co se jí nelíbilo?

Netuším, protože jsem se důvod vůbec nedozvěděla. Ke své práci potřebuji psychický klid, proto jsem se vzdala, odešla jsem, nechtěla jsem to dál řešit a hádat se. Jsem nekonfliktní člověk. Tak jsem si řekla, že je čas změnit práci. Využila jsem k tomu aplikaci Práce za rohem.

Tedy cestu nejbližšího vhodného zaměstnání?

Ano. Mám to sice za rohem asi tak 25 kilometrů, ale dojíždění se dá zvládnout. Vždyť je to kousek a pořád se vyplatí jezdit sem, mít fajn job, než se stále dřít na vojenských ubytovnách. (úsměv)

Jak dlouho jste měla ochrnutou nohu?

Od konce loňského roku do začátku března. Můžu vám říct, že jsem nevěděla vůbec nic, co bude. Lékaři si mysleli, že je to svalový problém a uvolní se to samo. Byla jsem dokonce několikrát v liberecké nemocnici, byla jsem také na pohotovosti v Turnově, volal jsem si i záchrannou službu, že mám ochrnutou nohu nikomu nic neříkalo.

Jen francouzská hůl vám pomáhala chodit.

Díky ní jsem si mohla vyřizovat i to nejnutnější. Musela jsem. Můj muž v prosinci nastoupil do mladoboleslavské Škody, zvykal si na třísměnný provoz. Byl hrozně unavený a já po něm nemohla ani moc chtít. O domácnost jsem se starala já. Chodila jsem v předklonu za pomoci hole, jezdila jsem sama autem, dopravovala jsem se na kapačky, jezdila jsem po doktorech. Situace byla snesitelnější alespoň kvůli tomu, že ještě nemáme děti, takže jsme nemuseli zaopatřovat ještě je. (zamyslí se a na chvíli se odmlčí) Musela jsem se o sebe postarat sama. Manžel vstával brzy do práce, já skoro nespala a vstávalo se brzy ráno ještě za tmy. Musela jsem se mu přizpůsobit.

„Přišla jsem do práce bez hole, ale ještě pořád jsem špatně chodila. Pocit ještě nebyl nic moc. Dá se říct, že v té době jsem ještě za sebou ‚tahala‘ nohu.”

Do Texmanu už jste nastupovala v jakém stavu?

Přišla jsem do práce bez hole, ale ještě pořád jsem špatně chodila. Pocit ještě nebyl nic moc. Dá se říct, že v té době jsem ještě za sebou „tahala” nohu.

Těžkou dobu jste překonala, noha se dala dohromady, a co bylo dál?

V Texmanu mi vyšli hodně vstříc. Když se mi stal takový úraz v takovém mladém věku, tak byl původní plán, že budu dělat dole na dílně pozici, na které jsem teď. Zpočátku jsem nevěděla, co zvládnu, než mi začnou zabírat léky. Nejprve jsem dělala administrativu. Postupně jsem se víc a víc dostávala na dílnu, dívala jsem se, jak se to dělá. Začala jsem se chytat, až jsem nakonec zůstala tam. (úsměv)

Vyhovuje vám víc kancelářská práce, nebo pobyt na šicí dílně?

Dole na dílně jsem moc ráda.

A jak se změnil váš životní režim? Je velmi odlišný?

Asi jo. (přemýšlí) Dávám na sebe víc pozor, přemýšlím hodně dopředu. Stačí mi jeden špatný pohyb, bolest vystřelí a pak to není nic příjemného.

Teď ovšem pomáháte dalším lidem právě v novém zaměstnání a hlídáte jejich pohodu i práci.

Jsem rozhodně na vyšší pozici, než jen nějaká uklízečka. Hlídám si lidi a pracuji s nimi, kdežto v předešlém zaměstnání jsem dělala jen sama za sebe. Mám na starost vše tak, aby lidé dělali výrobky správně. Když někoho zaučuji, tak jedeme raději v pomalejším tempu, vysvětlujeme, protože ke každému máme individuální přístup. Každý člověk u nás má různý druh hendikepu. Ze začátku pro mě bylo nemyslitelné, že bych takovou práci zvládla, ale ukázalo se, že to bude dobré a půjde to.

Navíc jste v kolektivu. Vyhovuje vám to?

Jsem za to ráda, užijeme si i legraci. Pomáhá mi to, protože máme klid. Avšak ploténka se mi teď znovu trochu ozvala, takže dělám práci, kterou mohu, ale převážně mám dohled nad lidmi. Jak vidíte, není to s tou mou ploténkou jednoduché.

Autor: Bohuslav Stehno