Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 03/07/2019

Pohled do vysídleného Neratova

Neratov - Jana Němcová byla součástí jedné z rodin, která osídlila opuštěnou krajinu s rozbořeným kostelem uprostřed. Celý život se společně se svým manželem věnuje pěstounství. Vlastně se podíleli také na osídlení Neratova. Jejich práce a píle jsou důkazem toho, co všechno spolu s ostatními dokázali a kde nyní jsou. Jana Němcová doposud působí ve Sdružení Neratov na pozici předsedkyně Rady spolku, statutární zástupkyně.

Jana Němcová, Sdružení Neratov.
Jana Němcová, jedna z prvních obyvatelek Neratova. | foto: ISP21

Co vás do těchto míst přivedlo?

Otázkou není nejen co, ale i kdo. Do Neratova nás vlastně přivedl páter Suchár a rozbořený kostel. (smích)

Byl ještě nějaký další důvod?

Domnívám se, že to byla hlavně chuť, že chceme něco dělat, respektive obnovit potřebné a vrátit do Neratova život.

„Orlické hory se záhy staly mým druhým domovem.“

Kdy jste se tedy o Neratově dozvěděla poprvé?

Poprvé? Když mi bylo asi 2,5 roku (smích). Bydleli jsme v Praze, měli jsme sousedy, kteří měli v Neratově chalupu. Když jsem byla malá, nabídli mým rodičům, že k nim můžeme jezdit na chalupu na rekreaci. Tak jsme se vlastně o Neratově a tomto kraji dozvěděli poprvé. Později si rodiče koupili chalupu, zhruba pět kilometrů od Neratova. Orlické hory se tak záhy staly mým druhým domovem.

Vzpomínáte si, jak tehdy Neratov vypadal?

Úplně přesně si to nepamatuji, jak jsem již zmiňovala, byla jsem hodně malá. Postupem času se však pomalu vše měnilo. Vím jen, že chalupáři se rozčilují, když řekneme, že jsme do Neratova vrátili život. Již dříve byly v Neratově kromě zbořeného kostela pouze chalupy s chalupáři, jinak nic víc.

Jaké byly začátky?

No, bylo to drsné, no. (smích)

Neratov

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. | foto: ISP21
Pohled na kostel od vchodu. | foto: ISP21
Hlavní budova sdružení Neratov. | foto: ISP21
Budova fary sídlí vedle kostela. | foto: ISP21
  • Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. | foto: ISP21
  • Pohled na kostel od vchodu. | foto: ISP21
  • Hlavní budova sdružení Neratov. | foto: ISP21
  • Budova fary sídlí vedle kostela. | foto: ISP21
  • Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. | foto: ISP21

  • Pohled na kostel od vchodu. | foto: ISP21

  • Hlavní budova sdružení Neratov. | foto: ISP21

  • Budova fary sídlí vedle kostela. | foto: ISP21

  • Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. | foto: ISP21
  • Pohled na kostel od vchodu. | foto: ISP21
  • Hlavní budova sdružení Neratov. | foto: ISP21
  • Budova fary sídlí vedle kostela. | foto: ISP21

Vybavuje se vám zpětně nějaká veselá příhoda z té doby?

Veselých příhod se událo jistě mnoho, ale já to vždy zapomenu, nevím tedy. Asi si na nic nevzpomenu, ale určitě se něco stalo. (smích)

Trvalo dlouho, než se po vás objevili další osadníci?

Do Neratova jsme přišli ve skupince lidí a založili jsme občanské sdružení, nebyli jsme tedy sami. Byl to Páter Suchár, moje rodina, rodina mé sestry a ještě asi tři rodiny, které tu s námi začínali. Postupem času se to měnilo. Z těch původních, kteří tu začínali, jsme zůstali pouze my, páter Suchár a Malíkovi.

Jak jste to měli se zaměstnáním?

Když jsme se do Neratova nastěhovali, narodilo se mi poslední z mých dětí. Byla jsem tedy na mateřské dovolené. Jelikož jsme si během prvního roku vzali do pěstounské péče pět dětí, tak byl manžel zaměstnaný jako pěstoun. Byl za to placený, měli jsme pěstounské zařízení, pokud to tak mohu nazvat.

„Neratov je naprosto normální místo, kde se dá dobře žít.“

Uběhla dlouhá doba. Jak se na Neratov díváte dnes?

Neratov je naprosto normální místo, kde se dá dobře žít. Za uplynulých 27 let proběhlo však mnoho změn. Vlastně už si ani neumím představit, jak to tu tenkrát vypadalo, jak jsme se vším začínali, co jsme jak dělali. Byli jsme taky mladší, bylo to takové bláznovství. (smích)

Chybí vám něco oproti tomu, jaké to bylo dříve?

Popravdě řečeno, chybí mi hlavně síly, které mi postupně ubývají. Přibývají roky, člověk už nemá takový elán. Naštěstí jsou tu další lidé, kteří sílu mají a pokračují v naši práci.

„Zrodila se myšlenka, že bychom mohli naši rodinu otevřít dalším dětem.“

Zmínila jste, že jste pěstounkou. Co vás k pěstounství vedlo?

Původním povolání jsem zdravotní sestra. Pracovala jsem v dětském domově, na vlastní oči jsem tak viděla, jak se daří dětem v kolektivních zařízeních. V tomto momentu se zrodila myšlenka, že bychom mohli naši rodinu otevřít dalším dětem. Ihned po nastěhování jsme navíc měli k dispozici prostory pro tyto děti, byla to velká výhoda a tak jsme se do toho pustili. Byla to vlastně možnost, jak nejrychleji zalidnit Neratov. (smích) Samozřejmě si dělám legraci.

„Pokud nebudou noví lidé, tak pěstounská péče v Neratově skončí.“

Jak to máte s pěstounstvím dnes?

V současné době máme v pěstounské péči poslední dítě, což je náš Jarda, kterému letos bude 26 let. Tím také skončí naše pěstounská péče. Pokud nebudou noví lidé, kteří by se tomu chtěli věnovat, tak pěstounská péče v Neratově skončí.

Zůstali vaši pěstouni v Neratově?

Moje sestra měla v pěstounské péči dvě děti, z toho jeden syn v Neratově zůstal, pracuje tu, vaří v kuchyni a bydlí u ní. My jsme s manželem měli šest dětí v pěstounské péči. V Neratově nám zůstali pouze dva kluci s Downovým syndromem. Jsou mentálně postižení, ti tu s námi také dožijí.

Co vám chybí k dokonalosti Neratova? Je něco, co by přišlo vhod?

Vždy se říká, že by bylo ještě něco potřeba. Bylo by však pěkné, kdybychom měli ke kostelu do kopce eskalátory (smích). To víte, s přibývajícím věkem také ubývají síly. Sama za sebe jsem spokojená, tedy aspoň si to myslím, nejsem totiž moc náročná.

Autor: Jan Forbelský