Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 01/03/2019

„Mysl vede tělo a tu se snažím povzbuzovat, motivovat a vést pozitivně, jak je to jen možné“

Zdeněk Čtvrtníček. Vozíčkář pohybující se mezi dvěma světy, Českou republikou a Indií. Cestování, klima, životní styl, ale především neustálé změny. Co mu život přichystal a jak se s tím vypořádal? To není vše z denního života tohoto vytrvalce. Je to především o jeho chuti k životu.

Zdeněk Čtvrtníček, vozíčkář
Zdeněk Čtvrtníček před Tádž Mahalem v Indii. | foto: archiv Zdeňka Čtvrtníčka

Jaké máte občanství?

Mám samozřejmě české občanství. Jsem šťastný, že jsem se narodil v České republice. Moc dobře si uvědomuji, že to, jak si žijeme u nás, není samozřejmostí v jiných zemích světa.

„Žádám o turistické vízum, které je zpravidla maximálně na dobu šesti měsíců.“

Potřebujete k vycestování do Indie nějaká zvláštní oprávnění?

K vycestování do Indie vždy musím žádat o vízum přímo na Indické ambasádě v Praze. Záleží hodně na době a na jak dlouho cestuji. Já žádám o turistické vízum, které je zpravidla maximálně na dobu šesti měsíců.

Říkal jste, že pracujete. Máte nějaké zaměstnání v ČR a zároveň i v Indii?

I přes veškeré překážky, které po úraze nastaly, pracuji. Mám částečnou hybnost rukou. Po několika letech jsem však našel způsob, jak oběma rukama ovládat myš a „tlouci“ do klávesnice. Nadchla mě grafika, zejména pak tvorba loga. Baví mě, a proto se tomu také věnuji.

Jak je to s možností uplatnění na místním trhu práce pro hendikepované? Zejména pro vozíčkáře?

O těchto možnostech zde v Indii nemám přesné povědomí. Vím však, že pracovní podporu zde lidé s hendikepem částečně také mají. Ve srovnání to není zdaleka takové, jako u nás v České republice.

„Každý hledá pracovní příležitost úměrnou tomu, co mu jeho tělo dovolí, co umí nebo zda je ochoten se učit novým věcem.“

Existuje vůbec nějaká podpora zaměstnavatelů, kteří by přihlíželi na to, že jste na vozíku?

Jak se to vezme. Každý hledá pracovní příležitost úměrnou tomu, co mu jeho hendikepované tělo dovolí, co umí nebo zda je ochoten se učit novým věcem. Ať už se bavíme o rekvalifikaci či samostudiu. Jste-li jako člověk schopen například vykonávat nějakou administrativní práci a zaměstnavatel vám vyjde vstříc, můžete pracovat z domu. Záleží samozřejmě na dané činnosti, pracovní náplni a v neposlední řadě na empatickém zaměstnavateli. To platí jak pro Českou republiku, tak i pro Indii nebo tomu alespoň tak věřím.

Pracují Indové na odbourávání bariér a zpřístupnění veřejných prostor?

Postupně ano. Dá se však říci, že téměř bezbariérová bývají zatím jen veřejně přístupná místa. Pokud jsou však kolem lidé, kteří vám pomohou, dostanete se kamkoli. Je pravdou, že schody jsou naprosto všude. V poslední době v Indii instalují různé rampy a nájezdy, to cestu samozřejmě zpříjemní. Pokud jedu do neznámých míst, dost často musíme improvizovat. Třeba se to týká obchodních a nákupních center, ta jsou lépe přístupná, ale toalety v nich bohužel mnohdy přístupné už nejsou.

„Stát podporuje sociálně slabé, ale vzhledem k počtu lidí jsou to minimální částky.“

Úroveň života. V jaké podobě funguje v Indii sociální systém?

Indie je rozvojovou zemí, která svým počtem obyvatel spolkne asi sto padesát Českých republik. Je zde obrovské spektrum napříč sociálními vrstvami, které vás neosloví ze statistických tabulek, ale z procházky městem nebo cestováním napříč touto zajímavou zemí. Shrnout jasnou odpověď do jednoduché věty není snadné. Slučte celou Evropu zhruba třikrát, co do počtu obyvatel a pak ještě vyčleňte sociální systém a jeho fungování. Je to naprosto odlišný svět od toho, ve kterém žijete.

Stát podporuje sociálně slabé, ale vzhledem k počtu lidí jsou to minimální částky. Další podpora je například v přidělování potravin mouky, cukru nebo rýže za velmi nízké ceny. V poměru náročnosti na životní úroveň, kterou má se svými hodnotami každý jinou, jsou mnozí lidé v Indii velmi skromní, vyjdou s málem a něco i ušetří. Pak jsou samozřejmě i ti, co mají vysoké nároky a těžko se svými příjmy vyjdou. Na ulici se můžete potkat najednou s chudým člověkem bez bot nebo s člověkem v luxusním mercedesu. Kontrasty jsou tu neuvěřitelné.

Přestože si mnoho lidí představuje Indii jako chudou zemi, myslím si, že je naopak velmi bohatá. Věřím, že je to země s největším počtem držitelů zlata na světě, co do počtu, tak i objemu. Museli byste však navštívit indické domácnosti a mít například představu o tom, s jakou pompézností jsou spojeny místní svatby.

Jaká je úroveň života místních vozíčkářů?

Životní úroveň vozíčkářů zde neznám, ale v globálním měřítku vím, že to není tak jako v České republice. Po těžkých úrazech je člověk všeobecně odkázán plně na rodinu, pokud to přežije. U nás k těžkým úrazům běžně přiletí vrtulník, kdežto v Indii máte štěstí, pokud k vám vůbec dorazí sanitka.

„Líbí se mi, že tu mají svůj pohodový přístup k životu a hlavně svou zemi milují a jsou na ni hrdí.“

Finance, jak byste porovnal místní finanční situaci se situací u nás?

Poměr naší koruny k indické rupii je 1 : 3. V něčem je tu pro nás levněji. Záleží samozřejmě na lokalitě. Průměrný plat v Indii je zhruba 4 500,- Kč. Velmi slušný plat je cca 15 000,- Kč. Získat však práci ve vládním sektoru úředník, učitel, armáda, policie atd. není vzhledem k obrovské konkurenci vůbec snadné. Jen pro představu, vláda vypisuje zkoušky pro uchazeče na post učitele, což bylo nedávno po několika letech, jinak to bývá i ročně. Jedná se o stovky tisíc zájemců, přičemž na každých 30 uchazečů připadá 1 místo. Život v Indii není vůbec snadný. Sám kolikrát kroutím hlavou nad věcmi, které nechápu. Jsou také situace, které mě dokážou i naštvat. I přes to všechno se mi líbí, že tu mají svůj pohodový přístup k životu a hlavně svou zemi milují a jsou na ni hrdí. Ano, ne všichni, samozřejmě.

Dokážete si představit, že byste v Indii zůstal nastálo? Napadla vás někdy tato myšlenka?

Určitě mě to již napadlo, ale horká klimata a celkově jiné prostředí od toho, na co jsme zvyklí z rodné kotliny, mi dovolují být v Indii pouze na určitý čas. Jsem spokojen s tím, jak to mám nastavené, neměnil bych.

„Pak najednou střih, kamera, klapka a život začal úplně jinak. Přehrát zpět to bohužel nešlo, ani se z toho probudit.“

A otázka na závěr. Co bylo před Indií?

Před Indií jsem studoval v Praze Metropolitní univerzitu. K takovému posunu byla též dlouhá cesta od úrazu, kdy jsem už myslel, že pro mě život skončil. Hrával jsem hokej a být fyzicky aktivní pro mě bylo důležité. Pak najednou střih, kamera, klapka a život začal úplně jinak. Přehrát zpět to bohužel nešlo, ani se z toho probudit. Pole působnosti, které jsem myslel, že se odehrává tam venku, ve vnějším světě, hlavně díky funkčnímu tělu, se najednou zastavilo. S ustrnutím a zastavením toho pohybu se vše přesunulo hlavně dovnitř, do mé mysli. Tam se nakonec vedou ty největší bitvy. Bez rodiny, přátel, centra Paraple v Praze, ale také bez rehabilitace v Kladrubech či na Slapech, bych to nedal. Přesto jsem za tato esa v nepříznivě rozdaných kartách osudu vděčný. Mysl vede tělo a tu se snažím povzbuzovat, motivovat a vést pozitivně, jak je to jen možné. Ne vždy to je snadné, to si uvědomuje každý, ale i přesto všechno vidím život jako krásný a pestrý. Klíč vidím v lásce, kterou mnoho lidí nezná, co vlastně je, přestože po ní každý touží. Sám se o ní od začátku učím.

Autor: Jan Forbelský