Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 16/09/2020

Lenka Roštoková: Snažím se žít tak, abych věděla, že když zítra zemřu, žila jsem, jak jsem chtěla

Když vidí projekt, který potřebuje pomoci, v rámci svého času a sil pomáhá. Má to tak automaticky nastavené… Nemá ve zvyku plánovat věci moc dopředu. Žije tady a teď! Tímhle okamžikem, taková je Lenka Roštoková.

Lenka s kolegou Jardou Brousilem
Lenka s kolegou Jardou Brousilem.| foto: archiv L. Roštokové

Wine for Help už je doslova značkou?

Jsem přesvědčená, že tím co děláme, jakou formou, tak ano. Popravdě řečeno, spíše začínající značkou. Já osobně jsem na ni pyšná. Sama moc dobře vím, co za tím stojí práce a úsilí, co všechno máme za sebou a co nás možná teprve čeká. Víme taky, co všechno se nám povedlo, a naopak nepovedlo. Už jen myšlenka, že to co děláme má smysl, je pro nás rozhodující. Je to hnací motor k tomu, abychom pokračovali.

Jste přímo i v kontaktu s těmi konkrétními rodinami?

Ano, jsme. Jednou za rok s nimi jezdíme na různé akce. Pro rodiče těchto dětí je péče o ně nesmírně náročná, je to obrovská zátěž. Tyto děti často trpí obrovskými bolestmi, jsou hyperaktivní, prakticky nespí. Rodiče s nimi často navštěvují lékaře, není to vůbec jednoduché. Jednou ročně mají tyto rodiny speciální akci v nějakém hotelu v České republice, kam se všechny rodiny sjedou. K dispozici jsou jim dobrovolníci. Část z nich se stará během pobytu o jejich zdravé potomky a druhá část dobrovolníků o ty potomky nemocné. Pro rodiče je to na čtyři dny alespoň částečná úleva. Mohou vzájemně sdílet své problémy, jelikož se nejedná zrovna o problém, o kterém byste mluvili s kýmkoliv na potkání. Jak jsem již zmínila, jezdíme na tyto srazy s nimi, opravdu úzce spolupracujeme. Za tu dobu nás již znají a v podstatě je to už taková rodinná záležitost.

Jak to na tebe působí psychicky?

Občas je to opravdu velmi náročné, odprostit se od toho všeho. Často si nosíme do našich domovů plnou hlavu myšlenek. Je to opravdu náročné, bojujeme s tím i pomocí černého humoru. Všichni u nás máme černý humor, protože když to člověk na vlastní oči vidí a nemůže nic dělat, ta bezmoc je vážně obrovská.

Máte na takové momenty řešení?

Ano, s takto těžkými situacemi se vyrovnáváme každý po svém. Nicméně, máme mezi sebou také supervize. Sejdeme se, povídáme si o tom a snažíme se spoustu věcí odlehčit. Popíjíme a debatujeme. Nikdo z nás si nedovede představit, jak těžké to musí být pro samotné rodiny.

Dostáváme se také k tobě samotné, život není jen o práci. Co ty a volný čas?

Ve volném čase se věnuji právě tomu fondu. Jinak v rádiu Applaus moderuji pořad Neziskovky. Každý týden si pozvu nějakou neziskovou organizaci na půlhodinový rozhovor, což je svým způsobem navíc velmi zajímavé. Co se týká zálib, ráda plavu, chodím dvakrát týdně. Samozřejmě ráda čtu a miluju filmy. Jsem, jak ráda říkám filmofil, takže filmy jsou mým velkým koníčkem.

Fotogalerie

Lenka ve stánku s degustací vín. | foto: archiv L. Roštokové
  • Lenka ve stánku s degustací vín. | foto: archiv L. Roštokové
  • Lenka ve stánku s degustací vín. | foto: archiv L. Roštokové

  • Lenka ve stánku s degustací vín. | foto: archiv L. Roštokové

Se svým hendikepem potřebuješ k pohybu a ke svým činnostem vlastní auto, díky kterému jsi nezávislá. Řidičský průkaz jsi dělala v běžné autoškole?

Nikoliv. Řidičák jsem si dělala v autoškole PEML v Přelouči. Jsem za to neskutečně vděčná. Dlouho mi trvalo učinit rozhodnutí a autoškolu zkusit. Rozhodně to nebylo hned po škole, jak to dnes u mladých lidí bývá. Musím říci, že jsem za své rozhodnutí ráda. S řidičským průkazem se mi otevřelo neuvěřitelné množství možností, co se nezávislosti týká. Jedna z nejlepších věcí, které jsem v životě udělala je, že jsem se rozhodla sednout za volant.

Jsi ve svém zaměstnání spokojená?

Jsem neskutečně spokojená. Jsem zastáncem toho, že člověk by měl v životě dělat to, co ho baví, pokud je to možné. Protože, když jste pět dní v týdnu osm hodin denně v práci a nebaví vás to, těšíte se celý rok jen na dovolenou, přijde mi to strašně smutné. Myslím si, že člověk žije teď a tady a měl by dělat, co považuje za správné, co ho baví, co ho naplňuje. Já vím, hezky se mi to povídá, protože mám práci, která mě baví. I přesto si myslím, že je to opravdu na každém z nás, jak si to zařídíme.

Otázka na závěr: Máš nějaké přání či plán, které jsi nevyřkla, nebo se doposud neuskutečnil?

To je docela zajímavá otázka. Snažím se život vnímat a hlavně si ho naplno užívat. Když se pohybujete mezi hendikepovanými, uvědomujete si, že „životnost“ lidí s postižením, je mnohdy velmi krátká. Je důležité si život užívat, žít okamžikem teď a tady. „Snažím se žít tak, abych věděla, že když zítra zemřu, žila jsem, jak jsem chtěla.“

Autor: Jan Forbelský

Metodika Ergoprogress

„Inovativní návod, jak provozovat efektivní integrační sociální podnik segmentu osob se zdravotním postižením."