Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozhovor 26/06/2019

„Začali jsme jezdit na vodu, chodíme do divadla, na koncerty. Užíváme si společenský život.” I to je součástí Domova na Sulické

Domov pro osoby se zdravotním postižením Sulická poskytuje celoroční pobytovou sociální službu lidem s mentálním, případně kombinovaným postižením. Již při vstupu do vstupní haly a recepce na vás dýchne příjemná atmosféra opravdu spokojených lidí. O tom, jak fungují nám více prozradila Lenka Kohoutová, ředitelka DOZP Sulická.

Lenka Kohoutová, ředitelka Domova Sulická v Praze.
Lenka Kohoutová, ředitelka Domova Sulická v Praze. | foto: ISP21

Domov Sulická má tři budovy a tři byty, které jsou určené pro chráněné bydlení. Jak to máte organizačně?

Ano, přesně tak. Domov pro osoby se zdravotním postižením Sulická je pobytová sociální služba, kterou zřizuje hlavní město Praha. Nacházíme se na hlavní budově Sulická, kde žije 95 osob s mentálním postižením. O tři kilometry dále je detašované pracoviště Murgašova. Zde žije 56 lidí, kteří jsou závislí na pomoci druhých.
Další budovou je vila v Lahovicích, kde bydlí šest osob žijících s autismem. Zároveň máme na Černém Mostě v běžné zástavbě tři garsonky, které jsou vždy pro dva lidi. Původně byly tyto garsonky velké, proto jsme je přepažili. Žijí zde lidé, kteří jsou schopni a nepotřebuji pomoc.
Trvalo nám rok, než jsme je komplexně připravili. Na Murgašově máme pouze tréninkové garsonky, kde natrvalo žijí lidé s mentálním postižením. Trénujeme s nimi činnosti běžného života. Když je to jenom trochu možné, snažíme se je dostat do chráněného bydlení, ať už u nás nebo někde jinde. Pokud to jejich stav neumožňuje, žít v takovém bydlení, stěhujeme je buď do malé komunity nebo do větší právě k nám.

„Za ty roky jsme si vybudovali vzájemný vztah důvěry, což je velice důležité.“

Klienti dochází na Sulickou nebo máte nějakou terénní službu, která chodí za nimi?

Co se týká chráněného bydlení, máme s každým smlouvu o poskytování sociální služby. Fungujeme vlastně dvěma cestami. První je ta pravidelná, máme tedy domluvenou schůzku. Tou druhou je nepravidelná, resp. se domlouváme po telefonu. Buď vyřešíme vše telefonickou konzultací nebo se sejdeme osobně.
Zde žijí hodně samostatní, a pokud potřebují pomoci s věcmi týkajícími se finanční gramotnosti či rozvržením nákupu, pomůžeme jim. Jedná se o spoustu záležitostí, např. obdrží složenku a neví, co s ní, příp. jim přijde přeplatek z pojišťovny. Pokud je potřeba, vždy se snažíme tyto věci vysvětlit.
Může nastat i specifická situace, kdy musí klient na kontrolu k lékaři a není si jist, že to sám zvládne. Samozřejmě je v tomto případě doprovodíme. Za ty roky jsme si vybudovali vzájemný vztah důvěry, což je velice důležité. Dokážeme řešit i nepříjemné situace s klienty.
Klienti, kteří to zvládají, pracují. Avšak o práci mohou nevhodnou reakcí také přijít, je to hrozně tenký led. Když ztratí práci, nebudou mít na chráněné bydlení, protože důchod jim stačit nebude.
Když jsme loni začínali s chráněným bydlením, byli jsme v tom po uši všichni. Když byli kluci poprvé ve svém novém bytě sami, prožívali jsme to hůř, než když nám odcházeli vlastní děti z domova. S kolegy jsme si navzájem telefonovali, jestli se někomu náhodou někdo z nich neozval. (smích)

O kolik kluků se jedná?

Máme šest míst v chráněném bydlení, dvě místa jsou obsazená a další čtyři budou obsazena od jara. S chráněným bydlením jako takovým jsme začínali v září 2018. Rok jsme na to klienty připravovali. Aktuálně máme další, ale s těmi ještě pracujeme, aby byli připraveni na samotné bydlení.
Když se pánové nastěhovali, říká první z vedoucích: „Jsem to nevydržel a musel jsem jim večer zavolat, jestli je vše jako v pořádku?“ (smích). Hned jsem se zajímala co a jak? Vedoucí na to: „Říkali, že leží na posteli, koukají na televizi a jedí lupínky.“ (smích). Tak jsem si říkala, že je asi vše v pořádku, normální večer. Ale nedalo mi to a ptám se: „Zavřeli okna?“ Bylo to veselé.

Jediní, kdo měl tedy starosti, jste byli vlastně vy?

Přesně tak. Oni měli absolutní pohodu a havaj. Byli konečně sami. Když s těmito lidmi stále pracujete (v uvozovkách žijete), je to pro vás druhá rodina (i když by se to v této profesi nemělo říkat). Vidíte, jak fungují, jak se jim daří a naopak, pokud se něco děje, tak jste v pozoru.

Jaké je věkové složení?

Máme zde lidi od tří let do nekonečna (smích). Ale vážně. Podle rozpětí věkové kategorie, která je povolená registracemi. V současnosti máme nejmladší tuším 12,5 a nejstarší 86 let.

„Celkem rok nám trvalo, než jsme všechno změnili a sehnali vhodné speciální školy.“

Jak je to se vzděláváním?

Děti chodí běžně do školy. Pracuji tu zatím čtyři roky. Děti jsem začala posílat do speciálních pedagogických center, aby nám doporučili, kterou speciální školu máme zvolit. Historicky to totiž bylo tak, že všechny děti chodily do jedné speciální třídy, a to bez ohledu na věk a jejich schopnosti. Šest dětí mělo dohromady 1 aktovku a 1 lahev sladkého pití. Do školy je auto přivezlo a odpoledne zase odvezlo. Byli naprosto odtržení od reality na rozdíl od běžných děti. Neměly návyky s dopravou do školy, nenosily svačiny, penál, učebnice, sešity, nic takového.
Když dítě řeklo, že se nechce učit, hrálo si s Legem nebo se dívalo na televizi. Celkem rok nám trvalo, než jsme všechno změnili a sehnali vhodné speciální školy. Většina těch, které za to stály, byla kapacitně naplněna. Rok jsme někdy i čekali, aby nám děti přijali. Některé máme stále v pořadníku.

Jedná se tedy o děti, které nemají rodiče?

Dvě děti rodiče mají, ale rodiny se o ně z nějakého důvodu nemohou starat. Jsou to tedy rodiny starající se, ale péče je pro ně tak náročná, že jsou děti u nás. Je to všechno mnohem složitější.
Naše děti se učí sžít s cizími dětmi, což obnáší spoustu činností. Také se učily chodit samy do školy. My jsme jim dělali pouze vzdálený doprovod. Jednou jsem panu vedoucímu říkala: „Prosím Vás, seznamte se se všemi maminkami před školou. Když stojíte za tou popelnicí, tak aby Vás neměli za nějakého delikventa.“ Všichni se mi smáli, ale vysvětlovala jsem jim, jak je to důležité, zejména pak při tomto vzdáleném doprovodu.

Daří se vám lidi alespoň částečně integrovat?

Tito lidé jsou v ústavní péči naprosto odtržení od reality. Mají úplně jiné kontakty, jsou stále mezi stejnými lidmi. Například možnost být ve škole mezi jinými dětmi, je pro ně úžasná integrace. Jet na školu v přírodě se spolužáky nebo se účastnit noci ve škole. Jezdí také na prázdniny. Měli jsme dívku na škole v přírodě. Poslali jsme ji s naším asistentem. Nikdy v životě netrávila čas mezi neznámými lidmi, ale zvládla týdenní pobyt. Začali jsme také jezdit na vodu, chodíme do divadla, na koncerty. Užíváme si společenský život. Snažíme se dostat klienty na pracovní trh.

„Pokud je to jen trochu možné, každý člověk má právo na běžný život.“

Rozrůstáte se. Počítáte s tím, že budete do budoucna muset rozšířit chráněné bydlení nebo komunity?

Pokud se nám bude dařit, máme od Magistrátu hlavního města Prahy přislíbeny ještě další byty. Integrace a vůbec vplutí do běžného života je neskutečnou prioritou. Pokud je to jen trochu možné, každý člověk má právo na běžný život. V případě, že to není možné a musí člověk žít v ústavní péči, pak tato musí být důstojná.
Moc bych si do budoucna přála změnit bydlení tady na Sulické. Na budově máme 18ti lůžkové domácnosti, které bychom rádi rozdělili třeba na poloviční, maximálně však nejvíce na 10ti lůžkové.

Máte nějaký stop stav?

Máme plnou kapacitu a spoustu lidí v pořadníku, zájem je veliký. Naštěstí je v pořadníku méně dětí. Ty jsou sem umísťovány ve chvíli, kdy je péče o člena rodiny náročná nebo rodičům dochází síly. Ono je to složité i u dospělých klientů. Představte si, že je vám 70 let, máte mentálně postiženého potomka, který je na vozíku, sil vám ubývá. Máme zde mentálně postiženého klienta, o kterého již rodiče péči nezvládali. Byl umístěn k nám na Sulickou. Chtěli být synovi nablízku a vědět, že o něho bude dobře postaráno. Je u nás necelý rok, rodiče ho navštěvují, berou si ho na prázdniny, víkendy či jiné volno k sobě, hodně se snaží. Chtěli pomoci se zvykáním u nás, nakonec se vše povedlo.

Měla byste ještě jeden příběh na závěr?

Jednou byl kolega na třídní schůzce. Paní učitelka s ním potřebovala mluvit, trochu se asi vyděsil. Naše děti se učily být s cizími dětmi, nevěděl, co čekat. Začala: „Víte, Honza se chová velmi nevhodně, o přestávce plácá děvčata po zadnici!“ Popravdě musím říci, že paní učitelka byla překvapena nadšeným výrazem mého kolegy, divila se. Vzápětí ji musel vysvětlit, jak se Honza bál nového kolektivu, navazování kontaktů u něho bylo velmi problematické. Věděl však, že to nebylo z jeho hlavy, musel to okoukat od ostatních spolužáků. Myslel si, že jde o projev náklonnosti, pokud se mu dívka líbí. Paní učitelka byla překvapena tím, jak to vše bral. Kolega odvyprávěl historii Honzy.
Zhruba po půl roce se s paní učitelkou opět potkal a ona mu povídá: „Víte, Honza už děvčata po zadnici neplácá, představte si, že jim i pomáhá.“ Opět vše bylo jasné. Někde to musel odkoukat, hurá!

Autor: Jan Forbelský