„Byla by jedině díky modelu z Německa, který se mi líbí. Když člověk nic nedělá, má podporu. Když chodí do práce, finanční příspěvek se mu zvýší do určité částky. Například jedna slečna byla ve škole, začala sportovat, potom chodit do práce. Řekla - já bych potřebovala kolo. Protože potřebovala upravené kolo, stát řekl, že když potřebuje kolo, ať si řekne, kolik stojí a on ho zaplatí,” říká. Sám pak ve druhé části našeho rozhovoru přibližuje příběhy lidí, kteří se odhodlali.
Nějaký hodně silný příběh?
Určitě. Muži bylo třicet, byl to dřevorubec a při práci na něj spadl strom. Na vozíku si dodělal střední školu a potom vystudoval dvě vysoké školy. Naštěstí už těmto lidem dnes do hlav tlačí všechny tyhle možnosti a člověk potom ví, že se může vrátit zpátky do života a může v podstatě úplně normálně fungovat. Může mít rodinu, může vydělávat dost peněz a starat se proto o své blízké.
„Říkám si, že stát by měl být rád, že budu mít jeden a půl úvazku, dva nebo budu ještě vedle toho OSVČ. Vždyť i já potom díky tomu odvádím daně, tak proč by mi stát měl brát důchod? Měl by být naopak nadšený a říct: My ti pomůžeme.”
Tak si ukažme ještě příklady z druhé strany mince a to lidi, kteří po úrazu ztratili sebevědomí, protože s nimi se také určitě setkáváte. Jak do nich napumpovat dávku sebedůvěry a chuť do života?
Nenapumpujete to do nich, to prostě nejde. Buďto se spokojí s tím, co mají od státu a s tím se dnes dá docela slušně žít. Kdybych si zažádal o všechno, oč můžu, byl bych na nějakých třiceti tisících. Takže děkuji velmi pěkně. Za to se dá hezky vyžít. Ale oni nemají potřebu a důvod. Proč by dělali něco navíc? Oni to nepotřebují. Bohužel se to stává i některým mladým. Je to velice smutné. Když je nějaký mladý kluk po autonehodě a stane se mu takový úraz, tak z toho vytříská fakt hodně peněz. Znám lidi, kteří za to dostali 30 až 50 milionů korun. Z některých se stanou podnikatelé a začnou něco dělat, jiní se vrhnou na studium školy, cestovat po světě a začnou se věnovat životu jako takovému. Jenže ze spousty se také stanou zvířátka žijící mezi párty a kalbou a profrčí spoustu peněz i „rypáčkem”. To vás přece také stojí dost peněz. Vždycky je to o tom člověku, co právě chce. Rozumím i tomu, že kdybych měl třicet milionů na účtu, tak proč bych něco dělal. (úsměv) I když… já jsem magor, takže bych se sportu stejně věnoval jen na trošku jiné úrovni. Mohl bych si dovolit zaplatit trenéra, být půl roku na soustředění a nemusel bych být jen tady v Praze.
Takže byste to vlastně vzal zase za dobrý konec.
Já ano. Bohužel je tu zase ta skupina lidí, která ví, že se dá slušně vyžít od státu, nebo jsou tu nadace, která vám koupí kolo, když to přání vyslovíte. Tak si člověk jezdí na kole, či jen sedí doma a kouká. Takových lidí je ovšem i mezi běžnou populací. Vím, že kdybych neměl sport, také by mě bavilo sedět doma, koukat z okna, sledovat televizi a seriály. Jenže po dvou dnech už mě to začíná nudit a potřebuji něco dělat. Lenost přirozená věc, je běžná, mělo by se jí občas i podlehnout, ale někteří lidé se spokojí s tím, co mají, neudělají nic navíc a nechybí jim to.
Je z takového stavu cesta ven?
Není!
Ani motivátoři?
Byla by jedině díky modelu z Německa, který se mi líbí. Když člověk nic nedělá, má podporu. Když chodí do práce, finanční příspěvek se mu zvýší do určité částky. Například jedna slečna byla ve škole, začala sportovat, potom chodit do práce. Řekla - já bych potřebovala kolo. Protože potřebovala upravené kolo, stát řekl, že když potřebuje kolo, ať si řekne, kolik stojí a on ho zaplatí. To je přímá podpora člověka, ale zároveň od státu nedostane peníze, ale jsou fyzicky uložené do toho, co potřebuje. Bohužel v Česku to funguje tak, že když máte zažádáno o příspěvky, nebo máte důchod, nemůžete mít více než jeden a půl úvazku a potom o důchod přijdete.
Říkám si, že stát by měl být rád, že budu mít jeden a půl úvazku, dva nebo budu ještě vedle toho OSVČ. Vždyť i já potom díky tomu odvádím daně, tak proč by mi stát měl brát důchod? Měl by být naopak nadšený a měl by říct - dobře, my ti pomůžeme dále s tím, že když se ti narodí dítě, dostaneš větší příspěvek jako porodné. Samozřejmě je to trochu blbost, ale slouží to jako příklad. Chce to zkrátka nějakou podporu od státu. Jenže u nás to funguje obráceně. Čím lépe fungujete, tím víc vás stát seřízne, protože jste víc samostatný a poradíte si sám. Což třeba není úplně pravda. Díky tomu, že mám důchod, můžu sportovat a také jsem díky tomu zvládal normálně chodit do práce.
Chcete tím říct, že stát se momentálně chová trochu jako rodič? Když zjistí, že už ho nepotřebujete, tak se stáhne?
V podstatě jo! Nechá vás, abyste se úplně osamostatnil, což od státu není úplně hezké. To je bohužel špatné nastavení myšlení. Například takhle - ano, dostanete spoustu peněz, ale nemusíte nic dělat. V Německu to je tak, že dostanete peníze, ale budete něco dělat. Funguje tam výborně podpora sportu. Když jste jednou nebo dvakrát týdně pravidelně chodil na trénink, byl členem nějakého klubu a vybral jste si například ragby, plavání, nebo cokoliv, byla to přímá podpora od státu a dostával jste měsíčně jeden tisíc Eur navíc. Stačilo na to mít jen potvrzení od klubu. Z takových lidí se snadno vytvářejí vrcholoví sportovci a z toho má stát víc. Je tam prestiž! Být totiž dnes v Německu paralympionikem, je velká prestiž stejně jako v Anglii a ve Francii. Zažil jsem něco podobného.
„Kdysi dávno s námi plaval jeden můj kamarád ze Švédska a povídal mi o tom, že on v podstatě funguje jako taková firma. Ptal jsem se ho, jak to myslí. Vysvětlil mi to tím, že dostane na sezonu budget, zaměstnávám tři lidi, jeden se stará o mě, další dva dělají věci kolem. Každý člověk s hendikepem tak dal práci třem lidem okolo sebe a nemusel je zaměstnávat stát.”
V jakém duchu?
Když moje sociální pracovnice zjistila, že jsem mistr světa v plavání, tak prohlásila, že jsem na tom dobře. Já jí na to odvětil, že jsem, ale protože něco dělám. Řekla, že se stará o lidi, kteří jsou na tom i špatně. Proč, jsem říkal já, protože nic nedělají. Naopak by měl stát podporovat lidi, kteří chtějí něco dělat a dělají. Také by se měla zvýšit motivace těm lidem, co nic nedělají, protože je přece skvělé, když můžete brát o deset tisíc víc, když chodíte čtyřikrát týdně na trénink.
V tom by ovšem zafungoval možná skvěle i syndrom Čecháčkovství. Tedy když může on, tak v tom případě mohu i já.
Ano, to by bylo správně a funguje to tak ve Švédsku. Čím více tam toho děláte, tím více vám stát také pomáhá. Kdysi dávno s námi plaval jeden můj kamarád ze Švédska a povídal mi o tom, že on v podstatě funguje jako taková firma. Ptal jsem se ho, jak to myslí. Vysvětlil mi to tím, že dostane na sezonu určitý budget (rozpočet), zaměstnávám tři lidi, jeden se stará o mě, další dva dělají věci kolem. Každý člověk s hendikepem tak dal práci třem lidem okolo sebe a nemusel je zaměstnávat stát. Kdybych měl kolem sebe tři lidi, které bych platil, mohl bych je využívat na leccos, což je zase extrémní míra asistence. Nevím, jestli by byl třeba osobní asistent nadšený, kdyby měl betonovat barák nebo podlahu. (smích) To by byla extrémní míra. Kdyby to fungovalo, že čím víc děláš, tím líp pro tebe i pro stát, tak ten ti půjde z cesty.
Váš švédský kamarád získal ty peníze od státu?
Jo, přesně tak. Je to něco jako neziskovky tady v Čechách, které suplují roli státu. Člověk dostane peníze napřímo, ale musí si z nich zaplatit vše, co potřebuje.
Pojďme k vám. Kdy jste vlastně začal pracovat?
(přemýšlí) Přesně vám to neřeknu, ale byl jsem nejdřív i na vysoké škole, z níž jsem odešel, protože jsem si uvědomil, že to není nic pro mě. Shodou okolností mi zase jeden člověk řekl - hele, pojď k nám pracovat, vytvořili mi místo v jedné softwarové firmě. Byl jsem tam docela dlouho a jednu dobu jsem pravidelně chodil do kanceláře, protože jsem měl spoustu volného času, neboť jsem asi tolik netrénoval. Vždycky se našla nějaká práce, ať už jsem se živil jako fotograf třeba i pro Český paralympijský výbor.
Fotil jste všechny sporty?
Co bylo potřeba. Byli jsme tam dva a vždycky jsme se dohodli na rozdělení práce. Co nestihl vykrýt kolega, to jsem stihl já. Bylo to super, protože jsem to mohl dělat při sportu. Tehdejší předseda, ať si o něm myslíme cokoliv, dokázal přemýšlet na téhle úrovni a tušil, že když umí ve sportu dělat tuto oblast, tak ho pojďme využít, což je úplně ideální. Skončil jsem s tím, když se změnilo vedení svazu a byl jsem chvíli bez práce. Potom jsem dělal také pro Pražské služby, což bylo hodně poučné.
Co jste dělal?
Původně se ta funkce jmenovala manažer svozu odpadu a posléze ji přejmenovali na dispečera svozu odpadu. Byla to krásná práce - sledujete popeláře, jak svážejí odpad, a já jsem sledoval malé koše, jestli se správně vysypávají. To bylo velice poučné, bohužel to nešlo pořádně skloubit, protože jsme se tou dobou už připravovali na paralympijské Rio a to už nešlo skloubit s prací. Když jste v úplně plné přípravě, strávíte tréninkem osm až deset hodin a k tomu se jakkoliv nedá pracovat. Prostě otevřete počítač a usnete. Takže jsme se potom dohodli, že skončím a odejdu. Celou dobu vedle toho se v jedné firmě věnuji PR a krizovému marketingu. Mám tam nejskvělejšího šéfa ze všech, protože on ví, že sportuji a tuší, že je potřeba půl roku počkat, než si odtrénuji, co musím a další rok mu to všechno vrátím. Vždyť za předloňský rok jsme sfoukli celé množství projektů, a skvělých projektů! Vždycky nějaká práce byla.
A v jaké fázi zaměstnávání jste teď?
Teď si práci hledám, ale bude to velice těžké, protože se vedle toho potřebuji zase připravovat na Tokio. (úsměv) Kdyby byl tedy nějaký kvalitní sponzor za milion ročně, byl bych rád. (smích)
