Název školy, proč zrovna Olgy Havlové? Kdo se přičinil na vzniku školy?
JM: Stavba školy byla dokončena v roce 1994. Při myšlence, vzniku a poté samotné realizaci stála tehdy Olga Havlová. V roce 1989 navštívila Janské Lázně, když přijela do samotných lázní, zjistila, na jaké úrovni zde probíhala výuka žáků s tělesným postižením. Právě to bylo podnětem k tomu, aby se něco změnilo.
„Chci věřit, že název školy Olgy Havlové dává škole určitou prestiž, ale především chci věřit, že nebude jméno Olgy Havlové zapomenuto.”
Jak tato idea vznikla?
JM: Škola tu byla již před rokem 1989, byla to pobočka tehdejší ekonomické školy v Trutnově. Vzdělávání však bylo určeno pouze malému množství studentů. Budova byla velmi bariérová a kromě toho téměř v katastrofálním stavu. Rozhodovalo se, že se budova buď zrekonstruuje, nebo se postaví nová, která by svými parametry vyhovovala novým trendům bezbariérovosti. Byla by určena nejen ke vzdělávání, ale také k rehabilitaci a volnočasovým aktivitám studentů. Zároveň by také vznikly ubytovací prostory pro studenty.
Tento nápad se ujal, podařilo se získat dostatek finančních prostředků a byla tak zahájena výstavba, která byla dokončena v roce 1994. Již v tomto období na tom nebyla Olga Havlová zdravotně dobře, nicméně stihla ještě slavnostně zahájit provoz školy.
Když jsem nastoupila do školy v roce 2012, měla jsem již v hlavě nápad, že by bylo dobré a dostatečně důstojné, aby škola nesla název právě po paní Olze Havlové. Zároveň je i poděkováním, že tu můžeme učit, žáci se vzdělávat a strávit tak krásná léta svého života s tím, že je stráví smysluplně. Navíc dodnes, a to i po 20 letech, jsme jedním z nejmodernějších typů školského zařízení v České republice.
Dává v názvu jméno Olgy Havlové škole určitou prestiž?
JM: Chci věřit, že název školy Olgy Havlové dává škole určitou prestiž, ale především chci věřit, že nebude jméno Olgy Havlové zapomenuto. Pouze několik málo škol nese jméno po Olze Havlové, myslím si, že by si zasloužila i více. Musíme usilovat o to, abychom tu prestiž udrželi tak vysokou, abychom jménu Olgy Havlové nedělali ostudu ani v budoucnu.
Jste kompletně bezbariérový komplex budov. Krásné vybavení, výtahy, nádherná tělocvična, bazén, rehabilitační centrum, jste s tím vším takto spokojeni?
JM: Vždycky bude co vylepšovat. Někde spíše narážíme na nedostatky, které vznikly při stavbě. Možná se spěchalo, možná se nepočítalo s náročností zdejších povětrnostních podmínek a terénu, dnes již nevíme.
Co se týká bezbariérovosti, tak ano, je všechno v pořádku, ale v současné době jde progrese dál a existuje čím dál sofistikovanější řada kompenzačních pomůcek. Vylepšujeme, usnadňujeme zaměstnancům jejich práci, a to instalací různých zvedacích zařízení. Jsem si jista, že v tomto směru to půjde určitě i dál.
Vybavenost školy je skvělá, to však není vše. Důležitou součástí správného fungování je personál, kdo se o žáky během celého dne stará?
JM: Vybavení je jedna věc, ale bez lidí to nejde, ti jsou to nejcennější, co máme, a to na každém pracovišti, ať už je to škola nebo firma. Lidé tvoří to „gró”, to hlavní. Máme poměrně pevné zázemí pracovníků, kteří jsou tu již celá léta. Vyžadujeme, aby měli patřičné vzdělání a kvalifikační předpoklady.
Co se týká zaměstnanců, je nás hodně, kolem 80. Mezi ně patří učitelé, asistenti pedagoga, vychovatelé, asistenti vychovatelů, zdravotní sestry, sanitáři. Dále pak provozní zaměstnanci, tedy údržba, školní kuchyně, účetní, správce budov a ještě další zaměstnanci, bez kterých by chod školy nemohl správně fungovat. S výjimkou prázdnin o žáky pečujeme, vzděláváme je a pomáháme jim prakticky celoročně.
Při škole je také internát. Jaké možnosti studenti ve volném čase mají?
JM: Internát je školské ubytovací zařízení, které funguje i o víkendech, jak již zaznělo. Úkolem internátu je poskytovat možnosti vzdělávací a výchovné, v době po vyučování, ale i během víkendů, kdy jsou přítomni vychovatelé a zdravotnický personál.
Nabízíme široké spektrum volnočasových aktivit. Na prvním místě je vždy vzdělávání a příprava žáků na vyučování. Dále jsou to pak možnosti, jak plnohodnotně trávit volný čas. Žákům tak nabízíme sportovní aktivity, kulturní aktivity, exkurze, výlety, procházky, pobyt na čerstvém vzduchu, ale patří sem i vedení k soběstačnosti (např. pomoc při drobných nákupech). Možností je mnoho, ale vždy záleží na tom, co konkrétně preferuje ten daný vychovatel, který má „kroužek” na starosti.
Jakým způsobem funguje vaše středisko volného času?
JM: Středisko volného času, jinak SVČ, je tak trochu výkladní skříní naší školy. Nahradilo v minulosti existující školní klub. Proč středisko volného času? Je to prostor, který umožňuje spolupracovat s intaktní společností (děti, mládež a dospělí bez postižení). Jedná se o jakousi platformu, kde se naši žáci mohou stýkat a více spolupracovat s lidmi z širšího okolí. SVČ je otevřené všem a jak já říkám: „Jedná se o integraci naopak”. My tady dáváme lidem prostor, aby přišli mezi nás, resp. nejen přišli, ale aby se vzdělávali, zapojovali se do jazykových kroužků, sportovních akcí, ale také akcí, které škola pořádá pro širokou veřejnost. Musím minimálně zmínit Velikonoční dělánky a Vánoční akademii. Těchto akcí je čím dál více, je to podle toho, jaké jsou zrovna nápady či náměty. Prostor tu určitě je, a to jak po stránce technické, tak i po stránce personální.
„Co se tedy týká maturitní zkoušky, jsme na tom stejně, jako kterákoli obchodní akademie v České republice. Požadavky a vše, co musí absolvent splňovat, jsou naprosto totožné.”
Jaké volnočasové aktivity studentům nabízíte?
JM: Spektrum kroužků zahrnuje ekologické aktivity, sportovní aktivity, kulturní, výtvarné, umělecké a mnoho dalších. Naší chloubou je např. dramatický kroužek.
Na škole jsou 3 obory Praktická škola, Odborná škola a Obchodní akademie. Jaké jsou podmínky pro přijetí uchazečů?
JM: Primárním předpokladem je podání přihlášky ke studiu po absolvování základního vzdělání, tedy ukončení základní školy. Následuje přihláška ke vzdělávání a současně musí mít každý uchazeč doporučení školského zařízení, a to buď pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. Na obory poté probíhá přijímací řízení. Pro obor OA je to státní přijímací zkouška, na OŠ a PŠ probíhá přijímací řízení pouze v rámci školy tak, jak je nastavuje ředitel školy, v našem případě tedy ředitelka.
Liší se v něčem oproti studentům z běžných středních škol úroveň maturit?
JM: Představa, že děláme nějaké úlevy, co se týká ukončování středního vzdělání s maturitou, neexistuje. To vůbec nemůže a ani nesmí být. RVP i ŠVP jasně stanovuje náplň učiva, kterou musí splňovat každá obchodní akademie.
Ve výstupu (u maturit) by se měli Vaši žáci znalostmi vyrovnat zdravým, je tomu tak?
JM: Co se tedy týká maturitní zkoušky, jsme na tom stejně, jako kterákoli obchodní akademie v České republice. Požadavky a vše, co musí absolvent splňovat, jsou naprosto totožné.
V rámci výuky mají studenti na OA předmět FIF, kde handicapovaní vedou firmu. Jak to funguje?
JM: Předmět FIF (fiktivní firma) se na naší škole vyučuje opět stejně, jako na všech ostatních obchodních akademiích. Existuje dokonce celonárodní organizace, která se nazývá CEFIF, a je tedy až nadnárodní, která koriguje výuku tohoto předmětu a udržuje ten standard, který fiktivní firmy mají mít. Pořádá pro ně veletrhy, soutěže.
Předmět FIF se u nás vyučuje v posledních dvou ročnících, v oboru OA. Je to poněkud nestandardní předmět, neboť je učitel pouze jakýmsi mentorem, jinak žáci pracují samostatně a naprosto shodně, jako by postupovali, pokud by zakládali reálnou firmu a podnikali. Má ředitele, personalistu, mzdovou účetní a obdobné pozice, jako jsou v běžných firmách.
Mají někde možnost změřit kvalitu oproti jiným školám? Jaký pohled na to mají studenti a jak se na to díváte Vy z pohledu praxe, mají lepší orientaci při uplatnění v zaměstnání?
JM: Pro studenty, kteří prošli fiktivní firmou, je to neocenitelný příspěvek k tomu, aby se dokázali orientovat na trhu práce, aby se dokázali orientovat v běžném pracovním prostředí, což společně s praxemi dává předpoklad pro to, aby poté byli schopni se dobře uplatnit na trhu práce.
Nehledě na to, že jsou naše fiktivní firmy velmi úspěšné, tak se již nebojíme ani mezinárodní konkurence. Fiktivní firmy na naší škole se zúčastňují, resp. v minulosti zúčastnily veletrhů v zahraničí a bude tomu tak i nadále. Ze zahraničních veletrhů si zpravidla odvážíme vavříny.
PLACKAcom, dlouholetá fiktivní firma, se kterou studenti často vyjíždí také do zahraničí. Cestují takto běžně i jiné školy v ČR?
JM: Výjezdy do zahraničí střední školy v současnosti realizují hojně, a to různými způsoby. Zapojují se např. do různých mezinárodních projektů, jako je např. Erasmus+ nebo mají partnerství se zahraničními školami.
My jsme v tomto byli v minulosti vždy limitování tím, že cestování s našimi žáky je vždy komplikovanější. Je to personálně náročné a finančně je to samozřejmě také náročnější. Zkusili jsme cestování právě na veletrhy fiktivních firem nebo i v rámci projektu Erasmus+. Zjistili jsme, že to lze a budeme v tom pokračovat i nadále.
Potřebujete k tomu nějaká zvláštní povolení?
JM: Zvláštní povolení nejsou potřeba, rozhodně je však důležité, aby o tom věděl zřizovatel. Co se týká vlastní cesty, tak preferujeme cestování se zletilými žáky. Pokud se jedná o nezletilé žáky, vyžadujeme vždy souhlas zákonných zástupců.
Jaký to má pro žáky přínos?
JM: Přínos je obrovský, o tom je zbytečné diskutovat. V první řadě je to pro mnohé žáky možnost poprvé v životě vycestovat do zahraničí, tedy poznávání jiných kultur nebo jiných zemí. Přínos z hlediska používání cizího jazyka, tedy angličtiny nebo němčiny, je úžasný. Je to obrovská motivace, protože vyzkoušet si, že se domluvím a dokážu překonat jazykovou bariéru, rozpovídat se, umět se orientovat, rozumět nápisům, to je přeci něco, co žák ve školních lavicích nikdy nemůže získat.
Je možné, aby jeden žák vycestoval vícekrát?
JM: Snažíme se o to, aby se žáci prostřídali. V tomto směru jsou však nejvíce angažováni žáci z oboru obchodní akademie. Žáci PŠ a OŠ se do projektů téměř nezařazují, takže žádné zkušenosti nemají. Teoreticky je možné, že se některý žák může zúčastnit i vícekrát v různých projektech. Může jet s fiktivní firmou na mezinárodní veletrh a zároveň se účastnit projektu Erasmus+. Záleží vždy na tom, jakých úspěchů žák ve škole dosahuje. Ti, kteří se snaží a věnují studiu dostatečnou pozornost, jsou zběhlí v jazyce, tak tu šanci mají samozřejmě větší než ti, kteří jsou méně angažovaní ve výuce a nejsou tak úspěšní.
Má škola nějaké partnery, se kterými spolupracuje?
JM: Každá škola je povinná mít tzv. soubor sociálních partnerů. Naše škola jich má celou řadu. S různými institucemi spolupracujeme na různé úrovni, ať už je to otázka praxí nebo exkurzí, příp. i jiné spektrum našich činností.
„Zdá se mi, že se žákům daří buď dále studovat na vyšších typech studia, ale co se týká zaměstnávání, je tu určitě větší šance pro ty, kteří absolvovali obor OA.”
Je to složitější vzhledem k tomu, že studenti mají specifické potřeby díky svému handicapu?
JM: Co se týká problematiky praxí, našli jsme vynikajícího sociálního partnera ve firmě Ergotep z Proseče. Ti s námi spolupracovali ve velkém projektu s názvem Praxe pro žáky i pedagogy a v současné době nadále přetrvává spolupráce v nabídce exkurzí nebo nabídce praxí pro žáky. Dále pak jako zaměstnavatel našich žáků po ukončení vzdělávání, tedy po maturitě. Jsou tu i další firmy, se kterými spolupráce probíhá. Nadále pak uvažujeme o dalších partnerech, se kterými bychom spolupráci navázali.
Podstatou zůstává, že je praxe koncipována a zakotvena v ŠVP, a to na OA ve 3. a 4. ročníku po dobu trvání 14 dní, taktéž je tomu i ve 2. ročníku OŠ, kde praxe probíhá také 14 dní. Jsem velmi ráda, že jsme letos mohli do Proseče vyslat i 2. OŠ, to je velký průlom, jelikož doposud navštěvovala Ergotep pouze OA. Jsme tedy rádi, že i žáci OŠ získali náhled do sociálního podnikání.
Studenti si praxe vybírají sami? Podle čeho se rozhodují?
ŠŠ: Studenti si vybírají praxi sami. Upřednostňuje se místo bydliště, kdy v tomto případě jsou žáci během praxe doma a poté tedy do místa praxe dojíždějí. Pokud se to týká Ergotepu, tak je to i s ubytováním, kdy jsou žáci v krásné roubené stavbě, tam se pak jedná o celodenní péči o žáky. Je tedy přítomen asistent pedagoga, který je s žáky po dobu praxí přítomen.
Musí o své praxi vypracovat nějakou zprávu?
ŠŠ: Co se týká výstupů. Pokud jsou žáci na praxích mimo Ergotep, jsou tedy povinni si psát deník. V rámci tohoto deníku hraje velikou roli ekonomika, účetnictví a obchodní korespondence. Na závěr tento deník slouží vyučujícímu jako zpětná vazba, co se týká výstupu z praxe.
Řešili jste někdy v poslední době procentuální úspěšnost žáků, kteří najdou uplatnění na trhu práce, konkrétně studenti OAJL? Máte přehled o tom, jak se bývalým studentům daří?
JM: Z posledních roků budu mluvit o poslední pěti letech, kdy jsem ve funkci ředitelky této školy. Mohu mluvit pocitově, zdá se mi, že se žákům daří buď dále studovat na vyšších typech studia (jaká je úspěšnost to opravdu nevím), ale co se týká zaměstnávání, je tu určitě větší šance pro ty, kteří absolvovali obor OA. O tom svědčí i to, že ti žáci, kteří končí obor OŠ, tak často chtějí pokračovat dál u nás, tedy na maturitním oboru. Nejmenší šance je pak u těch, kteří tedy absolvují PŠ. Je to mnohdy o cíli, naučit se sebeobsluze, dokázat se postarat sám o sebe, časem se pak osamostatnit a pořídit si např. vlastní bydlení. U těchto žáků pak mnohdy představy a úvahy o uplatnění se na trhu práce ani nejsou.
Letos jsme ve škole měli besedu s Úřadem práce ČR. Žáci na otázku „Zda vědí, co by chtěli dělat dál po studiu?”, měli 100% konkrétní představu o tom, co by chtěli. Druhá věc je potom to, zda se jim to opravdu podaří.
Vedete si o tomto nějakou statistiku?
JM: Statistiku nevedeme, bohužel. Uvažujeme o tom již delší dobu. Někdy však úplně ztrácíme kontakt s žáky, kteří školu opustili ihned po tom, co skončili.
Inkluze, jaký má pro Vaši školu dopad?
JM: Byla doba, kdy jsme měli veliký strach o to, jestli vůbec zachráníme naši existenci. Ta doba pominula, není to tak dávno, ale je pryč. První roky inkluze ukázaly, že stav přihlášek se nesnížil a neomezil tak počet žáků na naší škole. Počet žáků bude na naší škole ovlivňován vždy tím, kolik je dětí s postižením v celkové populaci. To nikdo neovlivní.
Nebojíte se, že budete tak přicházet o potencionální studenty?
JM: Zájem o školu zůstává konstantní, jenom jsme zaznamenali určitý posun v tom, že jisté procento našich žáků tvoří ti, kteří přestoupili ze školy běžné do školy našeho typu. Zjistili totiž, že na škole běžného typu, a to z různých důvodů, pro ně není vzdělávání vhodné. Jinak je zájem stále stejný, my už nemáme strach, že by naše škola a jiné školy našeho typu, byly rušeny. Mají svoje důležité postavení ve vzdělávacím systému u nás v České republice. Takže určitě přetrváme. Jenom musíme jít pořád kupředu, abychom měli co nabízet.
Jaké máte výhledově plány do budoucna?
JM: Kdyby záleželo jen na mně, co bych si přála, to bychom tu seděli dlouho. Vezmu to tedy nejdříve z pohledu personalistiky. Mým cílem je především stabilní tým, do jisté míry bude muset být omlazený, což je vždy logicky trochu riskantní. Záleží hodně na lidech, kteří přijdou.
Co byste si jako ředitelka školy nejvíce přála?
JM: Mám jeden ze svých obrovských, vysněných cílů, a to již od chvíle, kdy jsem tvořila první koncepci, kterou byla podpora vzdělání zaměstnanců školy. Do jisté míry se to velmi zdařilo, nicméně je stále v čem pokračovat, protože nás čekají stále nové věci. Je to také o motivaci zaměstnanců, ale také o finančních prostředcích. Záleží hodně na tom, kolik finančních prostředků můžeme vyčerpat.
