Lenko, mohla by ses na úvod představit?
Je mi 37 let. Co se týká mého hendikepu, mám diastrofickou dysplazii, což znamená, že měřím 136 cm. Navíc také trpím artrózou a osteoporózou nosných kloubů.
Pracuješ v médiích, co konkrétně děláš?
Pracuju jako redaktor zpravodajství v Global Assistance, kde hlásím dopravní zpravodajství celkem pro tři rádia, pro Rádio Impuls, Rockzone a pro rádio Petrov. Zároveň také pracuji jako externista v redakci Rádia Impuls. Jednou za týden v pátek chodím do redakce a připravuji očekávané události na víkend.
„Pracuji také jako externista v redakci Rádia Impuls.“
Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Když jsem v Globalu a hlásím dopravní zpravodajství, záleží na tom, jestli mám ranní nebo odpolední směnu. Pokud mám ranní, chodím na pátou hodinu do práce s tím, že od půl šesté už se vysílá první dopravní zpravodajství. Když mám odpolední, tak chodím až na dvanáctou hodinu. Dopravní zpravodajství spočívá v přípravě informaci o aktuální dopravní situaci. Pokud mi zavolají z konkrétního rádia, přes telefon jim dopravní zpravodajství nahraji a oni to vzápětí dávají do vysílání.
Limituje tě nějak v práci tvůj zdravotní stav?
Co se týká Global assistance, tak rozhodně ne. Celou dobu v práci sedím a v podstatě všechno zpracovávám přes počítač, takže to je v pohodě. Co se týká Impulsu, tak mě občas můj hendikep, zejména výška, omezuje. Třeba když natáčím s někým, kdo je vysoký, rozhovor, musím ho požádat, aby si sedl. Vše je pak o nastavení výšky mikrofonu a spolu s tím spojené techniky. Jinak si myslím, že mě můj zdravotní stav v tomto ohledu nelimituje.
Myslím, že je to ale hlavně o přístupu mých nadřízených a kolegů, kteří mi neváhají podat pomocnou ruku, když něco potřebuji. Například v Global Assistance mi nechali udělat zábradlí, aby se mi lépe chodilo do schodů. V Impulsu jsou zase velmi tolerantní ohledně mé redakční rychlosti ve zpracovávání rozhlasových příspěvků. Mám velké štěstí na lidi kolem sebe. Domnívám se, že to je velký díl mého úspěchu.
Měla jsi veliký problém po škole najít uplatnění na trhu práce?
Po dokončení obchodní akademie jsem začala studovat Metropolitní univerzitu v Praze. V rámci školy mají program Školy bez bariér. Tehdy jsem byla v první ročníku bakalářského studia, kdy mi paní ředitelka nabídla částečný úvazek jako referent IT oddělení. Již od té chvíle jsem v prvním ročníku částečně pracovala pod hlavičkou Metropolitní univerzity. Časem jsem si nechala úvazek navýšit, začala jsem pracovat jako studijní referentka. Po nějaké době jsem cítila potřebu změny, z Metropolitní univerzity jsem odešla a začala jsem pracovat v médiích.
„Mohla jsem si také přizpůsobit výuku s ohledem na pracovní dobu.“
Dalo by se říci, že ti k práci pomohla právě škola?
Určitě. Nebýt Metropolitní univerzity, vůbec nevím, kam by se mé kroky ubíraly. Díky studiu mi byla nabídnuta práce, kterou jsem neodmítla. Navíc je škola bezbariérová. Mohla jsem si také přizpůsobit výuku s ohledem na pracovní dobu. Vedení školy mi vycházelo vstříc ve všech ohledech. Mohu s klidným srdcem říci, že nebýt Metropolitní univerzity, nebyla bych dnes tam, kde jsem.
Jaký obor jsi vystudovala?
Zpočátku jsem studovala prezenčně veřejnou správu. Po třech letech jsem nastoupila na magisterské prezenční studium. Vystudovala jsem evropská studia a veřejnou správu.
Žiješ v Praze. Je v takovém městě snadnější sehnat práci než v menších městech?
Pokud se budeme bavit o hendikepu, tak stoprocentně. Praha nabízí daleko více možností. Můžete si vybrat pozici, na které chcete pracovat nebo také úvazek. Je snadnější i doprava ve velkých městech. Každý hendikep obnáší nějaká omezení. Ne každý člověk může pracovat na osm hodin denně.
V rádiu pracuješ už nějakou dobu. Máš možnost vzdělávání či kurzů během práce?
Samozřejmě. Záleží na člověku jako takovém, pokud se chce dovzdělávat. Pokud mi záleží na tom, abych svou práci dělala dobře, myslím si, že je to důležité, ne-li nutné.
„Jedna z nejlepších věcí, kterou jsem v životě udělala je, že jsem se rozhodla sednout za volant.“
Ty jsi díky vlastnímu autu nezávislá. Řidičský průkaz jsi dělala v běžné autoškole?
Řidičák jsem si dělala v autoškole PEML v Přelouči. Jsem za to neskutečně vděčná. Dlouho mi trvalo učinit rozhodnutí a autoškolu zkusit. Rozhodně to nebylo hned po škole, jak tomu je dnes mladých lidí bývá. Musím říci, že jsem za své rozhodnutí ráda. S řidičským průkazem se mi otevřelo neuvěřitelné množství možností, co se nezávislosti týká. Jedna z nejlepších věcí, které jsem v životě udělala je, že jsem se rozhodla sednout za volant.
Jak přistupuješ ke všemu, co se kolem tebe děje?
To je docela zajímavá otázka. Snažím se život vnímat a hlavně si ho naplno užívat. Když se pohybujete mezi hendikepovanými, uvědomujete se, že „životnost“ lidí s postižením, je mnohdy velmi krátká. Je důležité si život užívat, žít okamžikem teď a tady. „Snažím se žít tak, abych věděla, že když zítra zemřu, žila jsem, jak jsem chtěla.“
„Snažím se žít tak, abych věděla, že když zítra zemřu, žila jsem, jak jsem chtěla.“
Závěrem, napadá tě nějaká myšlenka či přání?
Ano. Přála bych si, aby k sobě lidé byli laskaví. Aby každý člověk, aspoň jednou denně, udělal něco hezkého pro toho druhého. Díky tomu si myslím, že by ten svět potom byl mnohem hezčí.
